908 TANEC V LÁZNÍCH A VALAŠSKO

Valašsko je tradiční region v nejvýchodnější části Moravy, u hranic se Slovenskem. Prostírá se v hornaté a lesnaté oblasti na povodí Dřevnice, Vláry a horní Bečvy, na území okresu Vsetín, značné části okresu Zlín a případně (v závislosti na vymezení) i přilehlých částech okresů Kroměříž, Nový Jičín a Frýdek-Místek. Východní částí se překrývá s CHKO Beskydy, ačkoliv samotné Moravskoslezské Beskydy tvoří spíše severní hranici Valašska a jádrem valašského území je Hostýnsko-vsetínská hornatina a severní část Vizovické vrchoviny. Území zahrnované do Valašska zaujímá plochu zhruba 2000 km² a přibližně 250 tisíc obyvatel (velmi záleží na míře začlenění Zlína).
Jde o svébytný národopisný a kulturní region, sousedící na jihozápadě se Slováckem, na západě s Hanou a na severu s Lašskem. Na Slovensku na něj navazuje na jihovýchodě Pováží a na východě Kysuce. V Rožnově pod Radhoštěm se nachází skanzen Valašské muzeum v přírodě, v němž byly soustředěny předměty regionální valašské lidové kultury a řemesel, včetně zachovaných domů ze zdejších měst a vesnic. Nejlidnatějšími městy Valašska jsou Zlín (na okraji), Vsetín a Valašské Meziříčí, další důležitá střediska jsou Rožnov, Vizovice nebo Valašské Klobouky.

Název a původ

Pojmenování Valach je slovanskými jazyky přejaté slovo Walhs původně germánského původu, používané starověkými Góty pro pojmenování Keltů, romanizovaných Keltů a románskými jazyky mluvících národů. Téhož původu je zastaralý výraz „Vlach“ = Ital.
Valašské osídlení na Moravě je historicky mladé, valašská kolonizace probíhala teprve od 14. do 17. století. Valašské pastýřské kmeny migrovaly z oblasti dnešního jižního Rumunska (původní Valašsko) podél karpatského oblouku směrem na západ. Valaši jsou někdy považováni za potomky romanizovaných (paleo-balkánských) národů jako Thrákové (vč. Dáků) a Ilyrové, nejedná se však o všeobecně přijímaný názor.
Na své migrační cestě Valaši postupně ztratili svůj původní jazyk, s výjimkou některých slov (bača, brynza, geleta, strunga, pajta, šafel, urda, kumhár, ogar apod.), která používají ve svém nářečí, ale zachovali si hodně ze své kultury (zejména folklór, hudbu a kroje) a hospodářské zvyky, zejména chov ovcí. Z etnického hlediska šlo původně o rusínsko-rumunské obyvatelstvo. V původních písemných pramenech je nazývají Coloni Valachales nebo Valach seu Ruthéni (Valaši čili Rusíni).
V současnosti je ovšem tato teorie spíše považována za překonanou. Slovo Valach bylo mnohem pravděpodobněji na obyvatele východní Moravy přeneseno jako obecné označení pastevců, horalů, nikoli jako označení etnické.

Dějiny

Východ Moravy má oproti jiným jejím oblastem specifickou historii. Tradičně bylo toto neúrodné periferní území jen řídce osídleno. Ve 13. století došlo k osídlování dolin, tehdy se na kolonizaci podíleli především mnišské řády. K výraznějšímu vzestupu počtu obyvatel došlo až v souvislosti s dějinným procesem zvaným valašská kolonizace. Na sklonku středověku, ale zejména po roce 1500 přišel pastevecký lid zvaný Valaši a osídlil hospodářsky nevyužité kopcovité oblasti. Nejprve se Valaši objevili na území Hukvaldského panství. Toto území se dnes řadí do regionu Lašsko. Postupně se cílem kolonizace stala celá východní Morava.
Zpočátku byli Valaši poměrně svobodným lidem a měli s vrchností dobré vztahy. Platili zvláštní valašskou daň – desátý kus dobytka – a jejich postavení zaručovalo valašské právo. Původ nově příchozích pasteveckých kolonistů není zcela jednoznačně vyjasněn. Historici vedou již od poloviny 19. století spory o to, jestli se jednalo více o lid původu rumunského či rusínského. Obecně převažuje názor, že kolonisté byli etnicky nejednotní. V Rumunsku má každopádně valašské pastevectví a salašnictví svůj původ. Z hospodářských důvodu osídlovali rumunští pastevci horské oblasti na různých slovanských územích – nejprve na Ukrajině, a později v Polsku, Slovensku i jinde. Východní Morava byla posledním regionem osídleným v souvislosti s procesem známým jako valašská kolonizace. Všude ve slovanských oblastech Rumuni etnicky splynuli s původním obyvatelstvem.
V počátcích valašské kolonizace byla východní Morava osídlena dvojím lidem. Údolí obývali původní Moravané – horští zemědělci – a kopce nově příchozí pastevci – Valaši. Brzy obojí lid splynul v jeden celek. Na Valašsku se tak smísila kultura moravská a karpatská.
Pojem Valašsko se vžil pozvolna a s časovým odstupem. K jeho rozšíření přispěla také třicetiletá válka a valašské povstání. Již koncem roku 1620 se Valaši vzbouřili proti Habsburkům. Valašské povstání trvalo s přestávkami až do roku 1644, kdy bylo krvavě potlačeno. Ve Vsetíně bylo 15. února 1644 popraveno na 200 Valachů a další byli popraveni v Brně. V souvislosti s událostmi té doby se více vžil pojem Valašsko. V terminologii vrchnosti slovo Valach znamenalo totéž co rebel či nespokojený živel.
6. října 1663 zahynulo dve stě Valachů při obraně Hrozenkovského průsmyku proti mnohonásobné přesile osmanských Turků a jejich krymsko-tatarských spojenců, kteří následně vpadli na jižní Valašsko, zpustošili území až po Uherský Brod a odvlekli tisíce lidí do otroctví.
Neklidným obdobím bylo i 18. století, kdy se lid bouřil proti náboženskému a sociálnímu útlaku. Na Valašsku přežívala tajně evangelická víra. Náboženský útlak částečně odstranil toleranční patent, který vydal císař Josef II. v roce 1781.

Koncem 19. století byla na území Valašska z různých směrů přivedena železnice, roku 1885 do Vsetína (1908 protažena do Velkých Karlovic), 1899 do Vizovic a na jihu roku 1888 Vlárská dráha přes Bylnici. Valašské Meziříčí se stalo významným železničním uzlem.
Vznikem Československa se snížila odlehlost a zaostalost Valašska, které se ocitlo uprostřed nového státu. Ve Zlíně, původně nevýznamném městečku na okraji valašského regionu, probíhal od 20. let stavební a průmyslový rozmach založený na prosperitě a velkorysých plánech firmy Baťa. Byly propojeny železniční tratě v severní a jižní části Valašska (trať Hranice – Púchov, trať Horní Lideč – Bylnice), což zlepšilo jeho dopravní dostupnost a obslužnost. Významným rozvojovým počinem bylo také založení zbrojovky ve Vsetíně roku 1937.
V době druhé světové války na Valašsku působili partyzáni. Němečtí nacisté tehdy vypálili několik osad a vyvraždili tamní obyvatele. Nejznámější z těchto osad jsou Prlov a Ploština.
Po válce proběhla další industrializace a valašská města získala výrazněji průmyslový a sídlištní charakter.
Mapování dějin Valašska a života jeho lidu se od roku 1925 věnuje Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Toto živé muzeum pořádá každý rok i mnoho nejrůznějších akcí inspirovaných folklorem, lidovými zvyky a tradičními řemesly. Současně organizuje výstavy[10] a tematické vzdělávací pořady.

KROMĚŘÍŽ

Kroměříž je díky své historii, jedinečným památkám a neméně bohatému kulturnímu životu  nazývána Hanáckými Athénami. Je žádanou turistickou destinací, která nabízí pestrou paletu možností, pečlivě namíchanou z kvalitních, cenově dostupných služeb a atrakcí, které staví na poznání, odpočinku i zábavě. Věhlas městu přinesly unikátní památky, zejména Arcibiskupský zámek, Květná a Podzámecká zahrada, zapsané od roku 1998 na prestižním seznamu UNESCO a patřící k nejnavštěvovanějším památkám v České republice. Genius loci Kroměříže však těží i z romantických kulis historického centra. Pulzujícím srdcem města je Velké náměstí s mnoha dobrými restauracemi, útulnými kavárnami a vinárnami. Také stinná podloubí a přilehlé malebné uličky vás přimějí zastavit a vymanit se z každodenního shonu. Ať už jste mladý pár, rodina s dětmi, cyklista, aktivní senior či školní výlet, v Kroměříži najdete vše, co potřebujete ke své spokojenosti.
Arcibiskupský zámek a zahrady patří mezi nejatraktivnější místa České republiky a ročně je navštíví téměř než 200 000 návštěvníků. Jedinečnost kroměřížských památek, konkrétně Arcibiskupského zámku, Květné a Podzámecké zahrady, stvrdil v roce 1998 zápis na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Arcibiskupský zámek je pozoruhodným komplexem historických sálů, knihoven, unikátního hudebního archivu a obrazárny, která patří mezi nejhodnotnější kolekce svého druhu v celosvětovém měřítku. Také Květná zahrada, která je architektonicky a historicky nejcennější památkou ve městě, nemá ve světě srovnání. Představuje vrcholné dílo evropského zahradního umění 17. století. Jedná se o přelomovou fázi vývoje mezi renesančními zahradami italskými a zahradami francouzskými barokně klasicistního typu, jako je například Versailles. Podzámecká zahrada naopak představuje romantický park o rozloze 64 ha s velkorysou výsadbou stromů doplněnou vodními plochami a drobnou architekturou. Tento komplex je vskutku ojedinělý a těžko v České republice najdete srovnání!

Květná zahrada je výjimečným dílem, které patří mezi nejvýznamnější zahradní výtvory v celosvětovém měřítku a představuje přelomovou fázi evropského zahradního umění. Jde o přechod od pozdně renesančních italských zahrad k zahradám barokně klasicistním francouzského typu, jako je například ta ve Versailles. Květná zahrada je osovou zahradou založenou v roce 1665 na půdorysu protáhlého obdélníku o rozměrech 300 x 485 metrů s množstvím geometricky stříhané zeleně.
Labyrinty zelených stěn spolu s 244 m dlouhou Kolonádou, dvěma historickými skleníky, centrálním pavilonem (Rotundou), Vodotrysky ve Pstružích rybnících, květinovou a  sochařskou výzdobou nabízí i dnes mnoho překvapujících a  neopakovatelných zážitků. Od září roku 2014 jsou nově otevřené zahradní kabinety Holandské a Pomerančové zahrady, Králíčího kopečku a Ptáčnice.
Architektonickými dominantami zahrady jsou dvě stavby. První z nich je rotunda, jejíž sochařská a malířská výzdoba čerpá náměty z antické mytologie. Uvnitř rotundy najdete Foucaultovo kyvadlo, které dokazuje otáčení Země kolem své osy a je jedním ze čtyř kyvadel tohoto druhu na světě. Druhou dominantou je 244 metrů dlouhá kolonáda. Úchvatný je pohled z jejího ochozu kolonády. Květná zahrada v Kroměříži si vás získá podmanivou krásou spojení zahradní architektury, stavitelského a sochařského umění

VELEHRAD

Celý katastr dnešní obce Velehrad byl původně majetkem kláštera. Teprve na konci 17. století začali jeho představení svým poddaným, většinou řemeslníkům, prodávat do dědičného držení buď domky, nebo pozemky vhodné k jejich výstavbě. Dokládají to tři dochované listiny, které jsou uložené v archivu obce. Podle první z nich, která je datována k 6. květnu 1698, koupil klášterní bednář Jiří Hejda za třicet zlatých rýnských domek s místem pro dvorek a zahrádku k dědičnému držení.Takto vzniklé usedlosti byly osvobozeny od robot i ubytování vojska, jejich majitelé směli držet přesně určený počet kusů vlastního dobytka a pouze v případě živelných pohrom byli povinni podílet se s ostatními poddanými na bezpečnostních opatřeních, která měla ochránit klášter. Teprve po zrušení kláštera, ke kterému došlo 27. září 1784, začíná Velehrad vystupovat jako samostatná obec,  která měla zhruba 300 obyvatel. Již od počátku se o pořádek v obci starala samospráva tvořená rychtářem a purkmistrem. Podle dochovaných zpráv se prvním rychtářem stal krejčí Jan Fajkus.Obec se poté poměrně rychle rozšiřovala, takže se zde v polovině 19. století nacházelo  47 domů, v nichž žilo 417 obyvatel.Typické domky byly stavěny převážně z ručně vyráběných nepálených cihel ze suché hlíny (tzv. kotovic), střecha byla pokryta slámovými došky. Jednalo se obvykle domy se dvěma, později třemi místnostmi, které mívaly v přední části dvě malá obdélníková okna a na delší straně plasticky vyřezávané dveře. Topilo se na otevřeném ohništi se širokým komínem.

Posledním domem tohoto typu byl dům č. 54, zbouraný koncem 60. let 20. století.K prvnímu rozšíření obce došlo výstavbou domků v ulicích Buchlovská a Na Hrádku. Obec se posléze postupně rozrůstala a zvyšoval se taktéž počet obyvatel.Po roce 1848 došlo ve vývoji samosprávy k významným změnám. Byl totiž volen obecní výbor (společný pro Velehrad i Modrou) a obecní představenstvo, tvořené představeným (starostou) a alespoň dvěma radními. Tíha odpovědnosti ležela na představeném, radní mu pouze pomáhali. Představenstvo bylo voleno na tři roky, poprvé se tak stalo v roce 1850. Toto uspořádání zůstávalo stejné prakticky až do roku 1919. V období mezi dvěma světovými válkami si na Velehradě zachovávala své dominantní politické postavení sdružení občansko – křesťanských stran. Zastupitelstvo mělo v této době celkem 15 členů a pracovaly při něm i jednotlivé výbory (např. finanční či stavební). Rychlý rozvoj obce na počátku 20. století přerušila I. světová válka, která ovlivnila především stav hospodářství.Nejtragičtěji zasáhla válka rodiny 12 velehradských občanů, kteří mez léty 1914 – 1918 zemřeli na frontách. Další z odvedenců, účastníků přímých bojů, byli zajati a stali se součástí prvního československého vojska, někteří z nich šťastně prošli celou sibiřskou anabází v Rusku.Za ukončení válečné vřavy a vznik samostatné Československé republiky poděkovali místní občané při bohoslužbě slavené 4. listopadu 1918. Dne 4. května pak byla „U Rozálky“ zasazena Lípa svobody, která měla navždy připomínat tuto významnou událost.V roce 1938 se velehradští občané opět aktivně připravovali na očekávaný začátek II. světové války. Po příchodu Němců byly rozpuštěny dosavadní politické strany a zastavena činnost většiny spolků. Povinně bylo zavedeno dvojjazyčné úřadování, státní a obecní úředníci a učitelé se museli podrobit zkouškám z němčiny. V důsledku zhoršujícího se stavu hospodářství se dobrovolné sbírky postupně měnily na povinné odvody potřebných surovin. V roce 1942 byl nařízen odvoz všech zvonů.  Vlastenecky orientovaní občané Velehradu se připojili k ilegálně vzniklé odbojové organizaci Obrana národa. Zdejší rota měla asi 100 mužů. Celá řada z nich byla na přelomu let 1939/1940 zatčena a vězněna. Velehradští občané zasáhli také do druhé fáze protifašistického odboje, když ve velehradské cihelně našel na nějakou dobu úkryt účastník výsadku Tin, Ludvík Cupal, který se zde společně se svým přítelem Vojtěchem Lukaštíkem (účastníkem výsadku Intransitive) snažil naplánovat sabotážní činnost. Po jejich odhalení byla zatčena a později popravena celá řada místních občanů.Od roku 1944 působil v nedaleké obci Salaš partyzánský oddíl Olga, jejímiž členy se stali tři velehradští občané. Několik dalších s touto skupinou aktivně spolupracovalo.Jednou z tisíců dramatických válečných událostí se 7. července 1944 stal pád amerického bombardéru Boeing B-17G „Flying Fortress“. Dnes tuto událost připomíná pomník věnovaný památce zemřelého amerického pilota.Velehrad byl nakonec osvobozen rumunskými vojáky dne 1. května 1945.Po krátkém období svobody přišel únorový převrat, který přinesl celou řadu změn v samosprávě, hospodářství i plánované výstavbě. Obecní úřad byl přejmenován na místní národní výbor. Měl 24 členů a pracovalo při něm celkem sedm referátů a řada dalších komisí. Plenární zasedání se konala jednou za dva měsíce. Bylo vytvořeno jednotné zemědělské družstvo a zanikla celá řada tradičních soukromých podniků. V roce 1973 byla dokončena výstavba nové budovy MNV (dnešní obecní úřad), o čtyři roky později pak nákupní středisko.Události roku 1989 zásadním způsobem změnily život v celé republice. První demokratické volby proběhly na Velehradě 24. listopadu 1990 a vzešlo z nich 11 nových zastupitelů, kteří ze svého středu zvolili nového starostu.Nové zastupitelstvo se rychle snažilo opravit střed obce a rozšířit služby občanům. Proto byla v letech 1992 – 1993 zahájena plošná plynofikace obce, došlo k výstavbě čističky, výměně osvětlení, rekonstrukci a výstavbě silnic a chodníků. Velkým, úspěšně splněným úkolem se stala výstavba budovy školy, neboť ta dosud sídlila v klášteře, který měl být navrácen sestrám sv. Cyrila a Metoděje.Dnes je Velehrad prosperující obcí, která zajišťuje všechny služby, jež jsou pro občany důležité. Počet obyvatel je relativně stabilní, k poslednímu prosincovému dni roku 2018 jich zde žilo 1174 .

Nejvýznamnější památkou datovanou do počátku 9. století je bezesporu kostelík sv. Jana v Modré. O dvě století mladší je hrob nalezený Josefem Pavelčíkem v roce 1995 v ulici Zahradní. Narušena zde byla hrobová jáma s kostrou ženy, která měla lebky bronzovou, stříbrem potaženou záušnici. Vzhledem k dalším nálezům částí lidských kostí nacházejících se na této trati lze předpokládat existenci pohřebiště. Nadále pokračující osídlení v 10. a 11. století nám dokládají také zachycené sídlištní vrstvy v prostoru „Konventky“, „Žabince“ a Modré, odkud pochází velké množství keramiky (dnes uloženo v depozitáři Slováckého muzea) pocházející s největší pravděpodobností ze sídlištních objektů.

ZLÍN

Památník Tomáše Bati patří k vrcholným dílům zlínského funkcionalismu.
Budova od architekta Františka Lýdie Gahury, otevřená v roce 1933, rok po smrti Tomáše Bati, je nejhodnotnější památkou zlínského konstruktivismu a vrcholem fenoménu tzv. baťovské architektury.[1] Na první pohled je idea památníku jednoduchá: prázdný hranol umístěný ve viditelné poloze nad městem, v ose stoupajícího parkového prostoru, tvořený několika moduly zlínského skeletu o rozměrech 6,15 × 6,15 m a opláštěný pouze katedrálním sklem; uvnitř osudný letoun Junkers F 13, ve kterém Tomáš Baťa v roce 1932 zahynul krátce po startu z nedalekých Otrokovic při plánované letecké pracovní cestě do švýcarského Möhlinu. Památník Tomáše Bati je moderní parafrází staveb vrcholné gotiky. Tvoří je pouze opěrný systém a barevné vitráže, železobetonový skelet a sklo. V prvních deseti letech jej navštívilo 1,5 miliónů osob.

Svému poslání přestal sloužit v listopadu roku 1944, kdy byl při válečném bombardování Zlína silně poškozen skleněný plášť. Kulturní činnost (již pod hlavičkou přejmenovaného Domu umění) se podařilo znovu obnovit v červnu 1948, zahájením přehlídky výtvarného umění XI. Zlínského salónu.V letech 1954–1955 objekt přestavěl akademický architekt Eduard Staša, aby více než 55 let sloužil současně Filharmonii pracujících a Oblastní galerii výtvarného umění Gottwaldov. Dům umění (původně tedy Památník Tomáše Bati) byl v roce 1985 zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR. Při úvahách o obnově Památníku Tomáše Bati se uvažovalo v evropských a celosvětových souvislostech. Závěry odborné konference z října 2006 zněly jednoznačně – navrátit památníku jeho původní podobu a ideovou funkci s tím, že využití má být přizpůsobeno stavbě. Tyto závěry v roce 2011 schválilo Zastupitelstvo města Zlína a v roce 2012–2014 byla na jejich základě vytvořena architektonická studie obnovy. V roce 2013 byl budově navrácen název Památník Tomáše Bati. Náročná realizace obnovy probíhala v letech 2016–2019, financována Ministerstvem kultury, výnosy z veřejné sbírky a městem Zlín. To se také společně s rodinou Baťů, městem Möhlin a dalšími významnými donátory, které oslovila Nadace Tomáše Bati, finančně podíleli na realizaci hlavního exponátu, monumentální repliky letounu Junkers F 13. Architektonická ikona a vrchol Gahurovy urbanistické tvorby znovu otevřel dveře veřejnosti

Baťův mrakodrap - 21. správní budova
Jednadvacítka" - tehdejší správní budova firmy Baťa patří mezi nejvýznamnější památky města. Budovu nechal postavit Jan Antonín Baťa podle projektu architekta Vladimíra Karfíka v letech 1936–1939. Každé podlaží bylo velkoprostorovou kanceláří pro 200 lidí. Obslužné prostory (výtahy, schodiště, WC, klimatizace) byly vyčleněny mimo hlavní prostor. Impozantní Baťův mrakodrap byl se svou výškou 77,5 m druhou nejvyšší budovou v Evropě. Budova je plně klimatizována, má rychlovýtahy, páternoster a samozřejmostí je potrubní pošta či podlahové zásuvky elektrického proudu. Technickým unikátem je pojízdná kancelář J. A. Bati o rozměrech 6 x 6 metrů s klimatizací a s umývadlem. Do kanceláře můžete při návštěvě budovy nahlédnout, nachází se v přízemí. Pokud se jí budete chtít projet, je nutné se objednat alespoň dva dny dopředu v Muzeu jihovýchodní Moravy nebo na recepci 14|15 BAŤOVA INSTITUTU.

 Na vyhlídkové terase v posledním patře se vám naskytne krásný výhled na město. Vyzkoušet můžete také dalekohledy, které jsou typově stejné jako na amerických mrakodrapech. Vstup na terasu je zdarma. V osmém patře budovy, které má původní vzhled, se nachází expozice o historii firmy Baťa a satelitních městech.Budova získala společně s celým průmyslovým areálem bývalých Baťových závodů ocenění Stavba století. Toto vrcholné Karfíkovo dílo je dnes národní kulturní památkou období funkcionalismu. Po rekonstrukci budovy v ní sídlí Krajský úřad Zlínského kraje a Finanční úřad.  Na protější straně mrakodrapu, na náměstí Práce, uvidíte plastiku Velký Fibonacci od výrazné osobnosti českého konstruktivismu Rudolfa Valenty. Plastika znázorňuje matematickou posloupnost číselné řady středověkého učence Leonarda Fibonacciho, vyjadřující nekonečnou posloupnost přirozených čísel, kde každé číslo je součtem dvou předchozích.

LIDEČKO

Obec Lidečko má svých počtem obyvatel velké předpoklady pro udržení a rozvoj společenského, kulturního a duchovního života. Základem veškerého dění jsou především dobrovolné, organizované spolky a občanská sdružení. Naše obec již od minulosti patřila k vesnicím, kde se v hojném počtu udržují místní tradice a zvyky, provázející celý kalendářní rok.Krátce po Novém roce obchází naši vesnici skupinky Tří králů, kde se tímto zapojujeme do charitativní křesťanské akce.

V měsíci lednu a únoru se v obci koná pravidelně několik plesů. Jsou to myslivecký, skautský, maškarní pro děti a rodiče, farní pro manželské páry a po již 15 let Společenský ples obce. Všechny plesy jsou v hojném počtu navštěvovány jak místními občany, tak i občany z okolních vesnic.
Masopustním průvodem masek vesnicí, v doprovodu místní dechové hudby Lidečanka před začátkem postní doby, nám Fašanky zakončují bohatou plesovou sezonu. Večer se pak koná Fašánková zábava s programem pochovávání basy. Protože v Lidečku dechová hudba píše skoro již 100 letou svou historii, tak při pochovávání basy se používá basa plechová, neboli tuba.
Nejvýznamnějším svátkem v roce jsou Velikonoce. Tyto svátky začínají svěcením kočiček o Květné neděli (5. neděle postní). Na Zelený čtvrtek obchází na klepačku skupinky mladých ogarů, především ministrantů, kde jako výslužku dostávají bílé vajíčka. Tato klepačka symbolizuje tradici odletu zvonů do Říma a volá lidi do kostela. Ogaři klepou tzv. klepačkou, kterou si vyrobili sami ze dřeva, kde zvuk vydává dřevěné kladívko. O Velkém pátku v den ukřižování Ježíše Krista se v obci dodržuje přísný půst od jídla a nedělá se nic s hlínou. Někteří spoluobčané ještě dodržují letitou tradici omývání těla vodou z potoka. Na Bílou sobotu většina občanů navštěvuje v kostele Boží hrob a večer pak Vzkříšení Ježíše Krista. Velikonoční svátky se zde tak prožívají v duchu křesťanský obřadů. Na Velikonoční pondělí pak vesnicí obchází od brzkého rána mrskači s jalovci a korbáči a to jak děti a mládež, tak i dospělí na tzv. mrskačku, aby tak oslavili svátek jara.
K jaru taky patří upalovaní čarodějnic, či stavění a kácení máje. Pálení čarodějnic – V naší obci jsme donedávna tento zvyk neznali. Filipojakubská noc ze 30. dubna na 1. května je jednou z magických nocí, kdy prý zlé síly mají větší moc než jindy. Lidé věřili, že v povětří poletuje spousta čarodějnic, které se slétají na “sabat” – čarodějnický rej. Proto se této noci říká noc čarodějnic. Mládenci zapalovali košťata a vyhazovali je do výšky, aby viděli létající čarodějnice na koštěti v povětří. Na ochranu před čarodějnicemi se na vyvýšených místech pálily ohně. Postupem doby se z výročních ohňů stalo pálení čarodějnic. Vše začíná průvodem přes obec, vynesení rozsudku a končí popravou čarodějnice. Čarodějnice se vždy vynese na hranici, přiváže se ke kříži a poté se zapálí hranice. O upalování čarodějnic se starají cérky ze skautů.
Na počátku léta je to zase průvod o Božím těle. Dříve se slavil tento svátek mší svatou v kostele sv. Kateřiny, následně pak průvod procházel oltáře postavené u hlavní silnice, např. u Hejtnánků, v zatáčce u Kovačíků nebo u bývalé průmyslové prodejny vedle starého národního výboru. S přibývající dopravou pak byly oltáře postaveny na hřišti. Dnes se mše svatá slouží taky hřišti a průvodem ke kostelu se pak obcházejí oltáře na hřišti, u obecního úřadu a u sochy sv. Jana Nepomuckého. Slavnost Božího těla je zakončí slavnostní Tédeum.
Závěr léta vrcholí poděkováním za hojnost úrody Dožínkovou slavností. Součástí těchto stavností bývá i vystoupení folklorního souboru z partnerské obce Zarijéčí ze Slovenska. Tato dlouholetá tradice se do obce vrátila znovu po několika letech. Poněvadž je to slavnost celé farnosti střídají se oslavy postupně ve všech obcích, tj. v Lidečku, v Horní Lidči a ve Střelné.

Dožinky
Společenský život v obci je zaměřen na všechny věkové vrstvy obyvatel. Od nově narozených dětí v obci jejich slavnostním uvítáním do života až po seniory, pro které je zajištěno posezení s důchodci s hudbou a bohatým kulturním programem.

V podzimním období začátkem listopadu je pořádán Lidečkovský jarmark s ukázkou domácí zabijačky a prezentací výrobků místních řemeslníků a podnikatelů. Celý jarmark, který je provázen dechovou hudbou a partií mladých čertic je hojně navštěvován obyvateli celého okolí. Výnos z prodeje vánočních pohlednic vyrobených dětmi ze Scholy, nebo výrobků domácích svíček a betlémských postaviček ze včelího vosku mladých včelařů je zasílán na různé humanitární a charitativní akce nebo misie. Na jarmarku dostávají prostor k prezentaci svých výrobků i děti se sdružení postižených děti Slunečnice ze Zlína.
Dalším velmi významným dnem obce je den svátku sv. Kateřiny. Zpravidla vždy v neděli, která předchází 25. listopadu jsou v naší obci pouť ke sv. Kateřině a hody. Svatá Kateřina je totiž naší patronkou a je jí zasvěcen na místní kostel. Hody začínají v sobotu hodovou taneční zábavou. V neděli je pak sloužená slavnostní mše Svatá za občany Lidečka a po ní pak proudy lidí procházejí vesnicí plnou různých stánků od pamlsků až po hračky. V požární zbrojnici místní hasiči připravují pro občany vařené víno a slivovici. Ještě donedávna dojížděl do obce na pouť kolotoč a střelnice, ale vzhledem k již pokročilému podzimnímu času a zpravidla nepříznivému počasí tomu již tak dnes není. Hodová zábava je poslední možností veselice, protože po ní začíná období Adventu.
Advent je období radostného očekávání a těšení. Věřící se těší na příchod “Spasitele”, ostatní na nejpříjemnější svátky v roce. Kdo si v těchto dnech přivstane a kolem šesté hodiny navštíví kostel, uslyší takzvané “roráty”, písně, které se zpívají na jitřních mších. Křesťané doporučují pro adventní týdny mírný půst, protože střídmost v jídle bystří rozjímání. Adventní doba trvá čtyři neděle před slavností Narození Páně. Děti dostávají adventní kalendáře a otevírají každý den jedno čokoládové okénko. Advent je taky obdobím tradice obcházky dědiny mikulášskými partiemi, která trvá celkem tři dny.
Již od nepaměti se v období adventu v Lidečku v “dralo peří”. Dralo se, jak se dračky sešli, zpravidla po šesté večer a drali do pozdních nočních hodin. Jednak bylo dostatek peří, protože husy a kačeny se nejvíce zabíjely na hody, tedy na sv. Kateřinu, jednak již bylo brzy tma, takže bylo v podvečerních hodinách dostatek času. Nejvíce se dralo peří tam, kde byly nevěsty, protože každá hospodyňka se i přes bídu na Valašsku snažila svým dcerám dát něco do výbavy. Vždy se navařilo a napeklo něco dobrého a taky se dračkám dávala k pití ta nejlepší kořalka, nebo likér. Draní peří nebylo jen záslužnou pracovní činnosti, ale bylo ve stavení taky zábavou, na kterou se především cérky a ogaři těšívali celý rok. Chodívali na tzv. čumendu, pochytit něco zajímavého a taky se dozvědět, co se ve vesnici událo nového.

Při draní peří že vyprávěly různé životní příběhy stařenek, bajky a pověsti a taky anekdoty. Proto bývala mládež brzy poslána ke spaní. Nebylo to však jednoduché, poněvadž ve většině chalup byla jenom jedna velká izba (světnice, místnost), ve které se zároveň i spávalo, zpravidla na peci. Ještě i dnes se najde stavení, kde je možno vidět pobíhat hejno hus. Dá se tak předpokládat, že tato tradice zatím v Lidečku nezmizela, byť se o tom již tak nehovoří.
Na svátek sv. Lucie zase domy obchází Lucky. Dědek s babků, kteří kontrolují předvánoční úklid a prosí o příspěvek na tabáček do fajky. Po období adventu nastávají nejkrásnější svátky v roce., tedy Vánoce. Stejně jako Velikonoce jsou svátky Vánoční prožívány především v duchu křesťanský obřadů, tj. svátku Narození Páně. Na druhý svátek vánoční, na svátek sv. Štěpána, obcházejí ogaři cérky na Svatoštěpánskou koledu. V tomto období se taky v kulturním domě v Lidečku každoročně pořádá tématická výstava zaměřená např. o historii obce a jejich tradicích, výstava betlémů, zájmů a koníčků, pečeného vánočního cukroví atd. O Vánocích bývá pořádán Vánoční koncert.
Do udržování místních tradic, svátků a obyčejů, či jejich obnovy se v obci zapojují zpravidla všichni občané dědiny. O významných událostech života obce jsou občané informování v Obecním zpravodaji, který vychází 4 krát do roka. K propagaci obce Obec vydala knihu o Lidečku, ročně vydává několik propagačních brožur o činnosti podnikatelských aktivit občanů a našich složek, vydává pohlednice a vede obecní kroniku. Spolu s okolními obcemi se podílela na vydání DVD Horonolidčansko. Naše obec se dále podílela na natáčení dokumentu o různorodosti nářečí na Moravě a ve Slezsku v České televizi.

Tři králové
Svátek Zjevení Páně, lidově zvaný sv. Tří králů. Bůh se zjevuje jako člověk jako narozené dítě. K narozenému dítěti dorazí i králové mudrci, kteří z pohybu a postavení hvězd neomylně vyčtou, že se narodí velký král. Je tu skryto jakési ponaučení. Tento svátek Zjevení páně – tří králů je z hlediska lidstva chápán jako svátek přijetí a uznání Krista. K připomenutí tohoto uznání Kristovy vlády se dodnes v tento den popisují dveře domů trojím křížkem a písmeny C, M a B. Postavy Tří králů ukazují, že Kristus je Pánem veškerého času. Také dary, které přinášejí, mají symbolický význam. Zlato zastupuje kov všechno, co je pevné, kadidlo zastupuje co je plynné a kapaliny zastupuje myrrha. Každým rokem vždy 6. ledna procházejí Lidečkem po domech koledníci v postavách tří králů, kteří přinášejí požehnání provázené zpěvem koledy My tři králové jdeme k Vám …

V posledních letech se stalo již tradicí, že součástí koledy Tří králů je prováděná Tříkrálová sbírka určená pro potřebné.

Masopust a pochovávání basy
Masopust je pohanskou slavností. O masopustních radovánkách se u nás dochovaly písemné zprávy již ze 13. století. Naši dávní předkové si na bujaré masopustní veselí velmi potrpěli, což bývalo mnohdy trnem v oku církvi. Tehdy ovšem býval masopust poněkud hlučnější a rozpustilejší než dnes. Jedly se masopustní šišky, koblížky, vesele popíjelo, zpívalo a tančilo. V tuto dobu se odehrávalo hodně akcí – svatby, zabijačky, taneční zábavy apod. Každou neděli se konala nějaká taneční zábava nebo bal. Svatby trvaly třeba celý týden. Na závěr potom přišla ta nejslavnostnější zábava, konec masopustu s průvody a obchůzkami a neodmyslitelné pohřbívání basy. Byla to doba po svátku Tří králů. do začátku doby postní, sedm týdnů před Velikonocemi..
V Lidečku se masopust slaví každý rok..

Ze všech zvyklostí zůstalo jen u masopustního průvodu doprovázeného hudbou. Pochovávání basy, které by mělo být hlavním vyvrcholením masopustního období se do obce vrátilo po 40 letech. O masopustní průvod se v obci starají hasiči a místní dechovka Lidečanka. Koná se zpravidla v sobotu. Masopustní průvod v Lidečku se skládá z nevěsty, ženicha, medvěda, šaška, cikánky a cikána, vojáka s dělem a dalších masek. Ve většině domácností se smaží koblihy a rozlévá se slivovice. Masopust v Lidečku dříve začínal v sobotu taneční zábavou. Trval tři dny a vše končilo v úterý o půlnoci pochováváním basy, kterého se účastnily masky faráře, kostelníka, a všech masek masopustního průvodu. Pochováním basy byla parodie pohřbu, kterým začíná doba postní a kdy končí veškeré radovánky a veselice.

Kácení máje
Vždy v pátek nebo v sobotu večer před 1. květnem se na dědině stavěl vysoký máj. Den předem byla vykopaná jáma dva metry krát jeden metr, dva metry hluboká, do které se připravený máj postavil Nejdříve se strom (zpravidla až 20 metrů vysoký smrk) očistil pořízy z kůry. Na vrcholu máje byla umístěna smrková makovice, ozdobená mašlemi a na samý vrcholek makovice se připevnila česká statní vlajka, o kterou při kácení byl největší boj. Pod korunou makovice pak byl namotán věnec upletený z krušpánku. Máj se stavěl ručně pomocí dřevěných zpěr. Veškeré práce zajišťoval místní sbor dobrovolných hasičů. Původně stával máj před hospodou u Zajglů, pak vedle fotbalového hřiště. Na několik let převzali tuto iniciativu myslivci z Lidečka a máj postavili u myslivecké chaty v Račném. Dnes se jako vzpomínka na tyto události staví malý máj před farou u kostele. Kromě tohoto vysokého máje stavěli ogaři se po dědině mnoho dalších májek pro své milované nápadnice. Na konci května, nebo začátkem června pak byl máj podřezán a svedla se přitom vždy největší bitva v dědině.Vítěz, neboli konečný majitel vlajky byl za jeho úspěšný boj obdarován nějakým tím lahodným valašským mokem. Tuto atrakci zajišťovali maškary, kteří na kácení přijeli vozem s koňským potahem, nebo starým hasičským autem. U všeho vždy vyhrávala dechová hudba z Lidečka. Je pravdou, že tento zvyk pomalu z obci mizí. Snad možná to bude tím, že za totality byly různé duchovní akce potlačovány a nahrazovány právě tuto zábavou pro občany.

Dožínky
Úroda byla odpradávna velice důležitá. Sklizní vrcholilo celoroční snažení sedláků. Na tom, zda je urodí záviselo, jak prožijí následující rok, jestli v hojnosti nebo v strádání. Mouka byla totiž základní složkou většiny pokrmů, především chleba. O výsledku jejich úsilí rozhodují ale velkou měrou rozmary počasí. Proto se naši prapředci snažili vyprosit si přízeň u vyšší moci, která počasí ovlivňuje. U starých Slovanů měla úrodu na starosti celá řada bohů: Nejvyšší z nich byla Živa, zralá žena s letními květy a klasy v rukou – bohyně léta, hojnosti, úrody. Byla to ona, kdo obdařil člověka uměním obdělávat půdu, pěstovat užitečné rostliny a uchovávat zrno po celý další rok. A nejenom to.

Naučila ho i chovat dobytek. S dožínkami se spojen dožínkový věnec.Věnci se přikládala ochranná moc, protože v sobě spojoval magickou sílu kruhu a rostlin. Stal se symbolem radosti, vítězství, důstojnosti a oběti. Věnec byl upletený ze všeho obilí. Do věnce se vplétalo kvítí, ořechy, makovice, jeřabiny – tedy symboly plodnosti, ale také stuhy či ozdoby z barevného papíru. Předávání věnce bylo doprovázeno veršovanými promluvami a vinši. Je v nich obsaženo přání hojnosti hospodářově domácnosti, připomínají se zásluhy ženců a požaduje se odměna. Budoucí úroda na poli, hojnost ve chlévě a blahobyt v domě se odvozoval od množství klásků, zrnek a kvítků obsažených v dožínkovém věnci.
Pochválen buď Ježíš Kristus, přicházíme k Vám, tento věnec dožínkový darujeme Vám.Mnohde se dožínkový věnec uschovával do Vánoc nebo do příštích žní, zavěšen v síni nebo komoře. Zrní z něj se dávalo na Štědrý večer slepicím, aby lépe nesly a kravám, aby byly dojné.Slavnost dožínek je v Lidečku slavností celé farnosti, tedy dědin Lidečka, Horní Lidče a Střelné a zpravidla se uskutečňuje koncem měsíce srpna. Proto taky jsou tyto slavnosti pořádány v jednotlivých dědinách. Slavnost začíná děkovnou mší Svatou v kostelích farnosti. V Lidečku pak následuje průvod přes dědinu koňský povoz se sedlákem a selkou (gazdou a gazdinou), dechovou hudbou Lidečanka, ženci (orgarů a cérek) a družina omladiny, všech oblečených do valašských krojů. Děkovný program pokračuje v kulturním areálu pod Čertovými skalami, sečením obílí, děkováním sedlákovi a selce, zpěvem, tanci a závěrečnou výslužkou.
… Pochválen buď Ježíš Kristus, přicházíme k vám, tento věnec dožínkový darujeme vám. Naplníme stodoly, též i vaše komory ,dá vám Pán Bůh požehnání v tomto údolí. Přejeme Vám nastávající rok, aby Vám vypadl z pece bok. Užívajte ve zdraví daru Božího, podporujte z něho chudého bližního. Jak sa ale k nám zle zachováte, tož nás víckrát nenaptáte!” …
 
Sv. Mikuláš
Jedním z nejrozšířenějších lidových zvyků v Lidečku je slavení sv. Mikuláše. Podle zvyklostí v obci chodí různě přestrojené masky v čele s postavou sv. Mikuláš. Původní postavou sv. Mikuláše byl skutečně křesťanský biskup narozený v řecké Patrasu mezi r. 270 až 280, který rozdal všechno své jmění chudým. Lidová představa světce spolu se snahou najít si zábavu a rozptýlení pro dlouhé zimní večery, dala vzniknout tomuto lidovému zvyku “chození Mikuláše”. Jako protiváhu k jeho šlechetným vlastnostem si lidé doplňovali tuto obchůzku dědinou i negativními postavami, především čerty. U nás v Lidečku ustálilo toto “složení” mikulášské partie:

Sv. Mikuláš – místně lidově řečeno Svatý, oblečen jako biskup s vysokou mitrou na hlavě, v kněžském ornátu, v ruce biskupskou berli a košík s dárky.
Čerti, zpravidla dva až tři, jsou oděni do ovčích kůží chlupy nahoru, přepásaní řetězem, na kterém jsou upevněny ” křapále “. Na hlavně mají kozí nebo beraní rohy. V ruce mívali bič. Pro vylepšení své hrůzostrašnosti mají na čele a rukávech našitou ježčí kůži.

Dnešní “prďa“, byl původně jako čert. Až od poloviny minulého století byl přejmenován na tvz. nosiče. Ten se původně oblékal do starých hadrů se širokým kloboukem a velikým měchem. Znázorňoval postavu “Žida”, který buďto jako zpravidla majitel hospody nebo obchodu, podle názorů vesničanů okrádal lidi, nebo to byl skutečně zchudlý žid, který chodil po vesnicích a do velkého pytle prováděl sběr starých hadrů, kůží. Býval postrachem malých dětí. Z této postavy se vyvinul výše jmenovaný “nosič”, který nosil domácí produkty, které lidé těmto postavám dávali jako výslužku. Při nedostatku peněz to byly produkty, které tito potom směňovali zpravidla v hospodě za alkohol. Z postavy nosiče zůstal dnešní “prďa” což je vlastně bezrohý čert, který vydává “prdivý zvuk” – odtud název.

Smrt – představuje pro lidi také jakousi životní negativu a dá se proto předpokládat, že si ji tímto způsobem snaží nějak zlehčit. Má dlouhý špičatý nos na vypouklém obličeji, na čele věnec s rozmarýnem, nebo asparátem, bílý šat a závoj. V ruce samo zřejmě kosu a brousek. V oblečení “Smrti v Lidečku lze také vypozorovat ještě i jiná znázornění. Celé její oblečení spíše připomíná alegorii zimy, vlastně taky smrti. Podle dochovaných pramenů se “Smrt” takto začala oblékat až po 1. světové válce, zřejmě vlivem ruských legionářů, kteří válčili v sibiřských krajích a kde si takto představují zimu. Podobně se oblékala figurína Smrti neboMorany při její jarním vynášení dětmi na Velikonoce. Tento zvyk v Lidečku zanikl ve třicátých letech minulého století.
Kůň – zvaný “koník”, provedením představuje postavu nájezdníka ze 16. století, který krutým způsobem pustošil zdejší kraj. Jedná se o připomínku nájezdů Turků a Tatarů aj. Sedí na maketě koně v červené sukni, tmavé pleti, na hlavě pokrývku s husím brkem. V ruce šavli. Hlava koně je opatřena rolničkami a zvonky.
V 19. století chodí s touto skupinou i “Anděl”, kterého Mikuláš využíval ke krocení celé skupiny. Na přelomu 19 .a 20. století tato postav v Lidečku mizí.

HORNÍ LIDEČ-BETLÉM

Součástí expozice betlému je kromě vyřezávaných dřevěných postaviček a architektur filmový snímek, který byl pro tento účel natočen. Návštěvníkovi přibližuje nejzajímavější historické momenty, události, zvyky, stará původní řemesla tak jak se v průběhu staletí vyvíjel život v našem kraji, v česko-slovenském pomezí. V průběhu filmové projekce jsou osvětlovány jednotlivé monumenty betlému, o kterých se v daném okamžiku ve filmu hovoří.

Podmanivá hudba včetně doprovodného slova dotváří výjimečnou atmosféru betlémského příběhu o narození Ježíška. Při stavbě betlému byl kladen velký důraz na vytvoření zajímavého prostoru, ale také příjemné atmosféry, která divákovi umožňuje prožít hluboký duchovní zážitek. Tím je náš betlém charakteristický a mimořádný.V betlému je možné shlédnout mimo jiné dřevořezby čtyřiceti nejzajímavějších míst Zlínského a Trenčínského kraje, například Hostýn, Velehrad, hrad Buchlov, zámek Buchlovice, Radhošť, Trenčínský hrad, zámek Bojnice atd. Část betlému je vyhrazena také dřevěným stavbám z Horní Lidče.Velkým lákadlem jsou pohyblivé figurky, jejichž prostřednictvím v našem betlému ožívají stará řemesla a zvyky. Obdivovat můžeme 75 mechanicky se pohybujících figur.Betlém byl realizován ve spolupráci s partnerskou obcí Dohňany na Slovensku. Projekt „Česko-Slovenský pohyblivý Betlém“ je spolufinancován z prostředků Evropské unie v rámci Operačního programu přeshraniční spolupráce Slovenská republika – Česká republika 2007 – 2013.Betlémská scéna je umístěna na ploše 170 m², z toho samotný betlém má plochu 50 m². V betlému je osazeno asi 230 figur, z toho 75 pohyblivých, více než 100 vyřezávaných staveb.

Autor námětu – Josef Tkadlec, scénář – Naďa Urbášková, návrh betlémské scény – Jan Teisler, světelný design – Jan Plesník a Karel Vajdík, kamera – Martin Žucha, hudba – Jiří Pavlica, stavba scény, mechaniky – Zdeněk Tkadlec, výtvarné práce – Jana Trubačová, architekt stavby - Ing. arch. Hana Černíčková
Řezbáři– Zdeněk Matyáš (Valašské Klobouky), Milan Pařenica (Valašské Meziříčí), Kamil Andres (Třebechovice pod Orebem),  Jiří Rychnovský (Malý Beranov), Jiří Kostiha (Sobůlky), Bedřich Šilar (Lanškroun), Anton Kadura (Podvysoká SR),   Igor Prilinský (Prievidza SR), Tibor Vido (Prievidza SR), Martin  Cigánek (Poteč u Valašských Klobouk), František Nedomlel (Bruntál), Jan Vincker (Hranice-Město), Martin Filák (Francova Lhota),  Josef Zelinka (Šitbořice)
Betlém se stal držitelem ocenění:
Vyjímečný projekt v cestovním ruchu - ocenění časopisu COT business v prosinci
Významný počin cestovního ruchu v roce 2012 - ocenění Centrály cestovního ruchu Východní Moravy

Lázně Rajecké Teplice

byly prvními lázněmi na Slovensku, které vybudovaly moderní vodní svět s vnitřními a venkovními termálními bazény a saunový svět - komplex saun s prostornou relaxační odpočívárnou.

Hotely v Rajeckých Teplicích
Komplexní služby poskytují v lázních Rajecké Teplice hotely Aphrodite **** a Aphrodite Palace ****. Hotely mají společnou restauraci v hotelu Aphrodite Palace a v hotelu Aphrodite jsou všechny procedury, vodní i saunový svět. Z nově rekonstruovaného luxusního hotelu Aphrodite Palace je přístup do hotelu Aphrodite možný nadzemní spojovací chodbou, vše je tedy přístupné hostům hotelu Aphrodite Palace "v županu". Pro zájemce o pobyty levnější je dále možný pobyt v hotelu Malá Fatra a v depandancích – vilách, ze kterých se na stravu a procedury dochází.

Léčení a relaxace v Rajeckých Teplicích
Základem terapie jsou přírodní termální prameny s teplotou až 38° C, které mají vynikající léčebné účinky. Úspěšná je v lázních Rajecké Teplice léčba nemocí pohybového ústrojí stavů po úrazech a operácích kloubů a zad. Dobré výsledky dosahují lázně také v léčbě nervových onemocnění a nemocí z povolání.

Léčebné pobyty jsou jsou v lázních Rajecké Teplice s konzultací s lékařem, který Vám při ní doporučí individuální léčebný program. Nebo můžete volit ze široké nabídky relaxačních a wellness pobytů, které mají v ceně zahrnut konkrétní relaxační procedury.

Procedury v lázních Rajecké Teplice

Masáže
Klasická masáž
Exkluzívní celotělová masáž s aromaterapií
Rumová masáž Havana
Středomořská rituální masáž
Indická rituální masáž
Sportovní masáž
Medová masáž
Masáž lávovými kameny
Podvodní masáž
Čokoládová masáž
Reflexní masáž chodidel
Anticelulitidní masáž
Baňkování
Manuální lymfodrenáž
Masáže tváře
Romantické masáže pro dva
Masážní lůžko

Koupele
Vířívé koupele
Hydromasážní koupele
Bylinné koupele
Olejové koupele
Perličkové koupepe
Uhličité koupele
Skotské střiky

Vodní svět
Vnitřní rehabilitační/plavecký bazén 30 – 32° C
Vnitřní léčebný/relaxační bazén 37 – 38° C
Venkovní termální areál: venkovní termální areál: sedací kruhový bazén, bazén s vodopádem,
2 bazény tureckých lázní a plavecký bazén

Saunový svět
Tepidárium
Arabská sauna
Solná sauna
Bylinková sauna
Mentolová sauna
Finská sauna
Relaxační místnost

Další procedury
Kyslíková terapie
Elektroléčba
Rašelinové obklady
Relaxační cvičení
Parafín
Parafango
Trakce
Inhalace
Plynové injekce
Beauty procedury – bohatá nabídka rituálů a ošetření tváře a těla¨

Slovenský Betlém v Rajeckej Lesnej

Rajecká Lesná (oblast: Malá Fatra, region: Horní Pováží) 
Slovenský betlehem je monumentální řezbářské dílo řezbáře Jozefa Pekara, které najdete v Domě Božího milosrdenství v Rajecké Lesné. Na díle začal mistr pracovat v roce 1980 a vznikalo 15 let.

Expozice kromě Kristova narození, zobrazuje i dějiny slovenského národa. Betlém je zapracován do scenérie nejvýznamnější slovenské památek, je zde ztvárněn běžný život i pracovní činnosti slovenského lidu v minulosti. Polovina z 300, které zde naleznete, se pohybuje. Celý monument je 8,5 m dlouhý, 2,5 m široký a 3 m vysoký.

Čičmany

Rázovitá obec malovaných domů pod Strážovem v Strážovských vrších
Čičmany jsou vskutku rázovitou obcí.

Obec Čičmany nalezneme pod masívem Strážova, nejvyšší hory Strážovských vrchů, v nadmořské výšce 655 metrů. Čičmany jsou tak nejvýše položenou obcí v Žilinském okrese. Do Čičman se nejsnadněji dostaneme ze silnice vedoucí z Fačkova do Fačkovského sedla na jižním okraji Malé Fatry. Další cesta do Čičman vede od Nitranského Pravna a Košece.

Čičmanský dům
Čičmany jsou prvně písemně zmiňovány v roce 1272. Dnes je tato rázovitá obec známá především díky lidové architektuře a vyšívaným krojům. Zdejší dřevěnice s malovanými bílými ornamenty z vápna jsou opravdu nezaměnitelném prvkem a na Slovensku nemají obdoby. Tyto ornamenty mají pocházet z motivů zdejších vyšívaných krojů. U nich se, alespoň podle některých zdrojů, díky bohaté ornamentální výzdobě, barevné kompozici a červenému vlněnému pásu u ženských krojů, předpokládá balkánský původ (Bulharsko).

Domy v Čičmanech se ornamenty začaly zdobit před více než 200 lety. Vedle estetické funkce měly plnit i funkci konzervační. Při poslední návštěvě Čičman jsme měli štěstí. Hned vedle Radenova domu se ochotný a sympatický majitel zrovna pouštěl do oprav venkovní výzdoby, takže vedle praktické ukázky obnovy jsme se něco dozvěděli i o technologii povrchových úprav původních čičmanských domů.
Dřevěnice v dolní části obce nejsou bohužel původní. Byly znovu postaveny po rozsáhlém požáru, který obec Čičmany zachvátil v roce 1921. Na záchraně zdejší unikátní architektury se podílel známý architekt Dušan Jurkovič, jehož známe především díky významným stavbám u nás v Beskydech.
Podle jeho projektu byly například postaveny Maměnka a Libušín na Pustevnách či pěkný dřevěný kostelík sv. Cyrila a Metoděje na Hlavaté v blízkosti známého beskydského střediska Bílá. Další ústup původní dřevěné zástavby měl na svědomí požár v roce 1945 na konci II. světové války.
Čičmany jsou dnes památkovou rezervací lidové architektury. Ta tady byla vyhlášena ale poměrně pozdě, stalo se tak až v roce 1977, kdy hrozil úplný zánik původních dřevěnic, které byly nahrazovány zděnými domy. K prezentačním účelům dnes slouží Radenov dom a dům č. 42, v nichž byla zřízena stálá národopisná expozice ze života tzv. velkorodiny (Gregorovce a Petrášovce). Památkové předměty či různou keramiku, řezbářské práce aj. si můžete zakoupit v prodejně v sousedství Radenova domu. Jedná se o jednu z expozic Považského muzea v Žilině.
V obci Čičmany však nenaleznete pouze dřevěné domy, za zmínku stojí například barokní kostel Nájdenia sv. Kríža z roku 1688 a barokně-klasicistní zámeček z konce 18. století. Ubytování nabízejí soukromé penziony, v zimě si tady dokonce zalyžujete ve středisku Javorinka na svazích stejnojmenného vrcholu.

Čertovy skály

se nachází na severním okraji obce Lidečko, na jihozápadním svahu kóty Kopce (699 m n. m.), v nadmořské výšce 450–490 m, na levém údolním svahu říčky Senice.

Vlastní skalní útvar tvoří svisle ukloněná pískovcová lavice, vysoká až 25 m a široká 2,5 m, protažená ve směru severovýchod – jihozápad v délce asi 150 m. Množství svislých puklin člení lavici do mohutných stupňovitě uspořádaných kvádrů. Povrch pískovcových stěn pokrývají skalní výklenky a dutiny.
Výraznější skály mají i své názvy - Hladká, Čertova stěna nebo nejvýš položená skála Kolébka.

Spolu s nedalekými Pulčínskými skalami se jedná o nejmohutnější skalní útvar na celé Moravě.
Čertovy skály patří k nejnavštěvovanějším skalám na Valašsku. Jsou využívány horolezci jako cvičné skály s množstvím vytýčených tras (okolo sta výstupových linií). Přímo v lokalitě dochází také k nelegálnímu táboření. V důsledku vysoké návštěvnosti (až několik desítek horolezců, skály jsou za příznivého počasí doslova přeplněny) dochází v okolí skal k výrazné erozi.
Přímo za skalní hradbou prochází také značená turistická stezka.
Čertovy skály jsou výrazný krajinný prvek, skalní výchoz tvořený blokem odolných vrstev pískovců, vypreparovaných činností vody a povětrnostních vlivů. Skalní hřeben se nachází na severním okraji obce Lidečko. Od roku 1966 jsou chráněny, v současné době v kategorii přírodní památka.