Litujeme, ale tento zájezd již není dostupný.

Rádi Vám ovšem nabídneme podobné

Zobrazit další zájezdy

907 POUTNÍ MÍSTA ŠPANĚLSKA

Program zájezdu


1. den ZELENÁ HORA – LOKET (ČESKÁ REPUBLIKA)
Odjezd autobusem dle nástupních míst Lidečko, Zlín, Kroměříž, Vyškov, Brno, Velké Meziříčí, Jihlava, Humpolec, Praha. Během cesty teplá snídaně v buse. Po příjezdu na Zelenou horu mše svatá za Boží ochranu a pomoc na cestě. V odpoledních hodinách návštěva hradu Loket, kde si poslechneme povídání o jeho historii a navštívíme místní sklepení. Po prohlídce kafíčko s moučníkem, studená večeře v buse a noční přejezd do Lurd.

2. den LURDY (FRANCIE)
Ráno teplá snídaně v buse, během dne kafíčka, moučníky a pozorování krajiny při průjezdu Francií. V odpoledních hodinách příjezd do Lurd. Až do poloviny 19. století se jednalo o poklidné malé městečko ležící na úpatí Pyrenejí, o kterém věděl jen málokdo. To vše se změnilo v roce 1858. V tomto roce se jedné dívce v jeskyni za městem zjevila Panna Maria. Více se však dozvíte až na místě samém. Po ubytování čas na odpočinek, večeři a po večeři mše svatá, prohlídka poutního místa a účast na svíčkovém průvodu.
3. den LURDY (FRANCIE)
Dnešní den věnujeme klidu a rozjímání v tomto krásném poutním místě. Den můžete využít i ke svátosti smíření, rozjímání, modlitbám nebo procházkám po okolí.  Rozhodně navštívíme i rodný dům sv. Bernadety a také mši svatou. Večer je velkým zážitkem svíčková křížová cesta. Večeře a ubytování.
malé městečko ležící na úpatí Pyrenejí, o kterém věděl jen málokdo. To vše se změnilo konkrétně v roce 1858. V tomto roce se jedné dívce v jeskyni za městem zjevila Panna Maria. Více si však povíme během dne, který využijeme také ke svaté zpovědi, rozjímání, modlitbám a mši svaté. Snídaně a večeře v ceně zájezdu.


4. den ZARAGOZA – ÁVILA (ŠPANĚLSKO)
Ráno po snídani cestou do Zaragozy budeme obdivovat krásu pohoří pyrenejského národního parku, kterým budeme projíždět. Kolem poledne navštívíme město Zaragoza, ve kterém se měla apoštolu Jakubovi na sloupu zjevit Panna Maria. Té je zasvěcena Basilika Panny Marie na Sloupu, která je symbolem města a největší barokní stavbou ve Španělsku. Po prohlídce této stavby vyrazíme na prohlídku kamenného mostu Puente de Piedra. Ve městě je také řada renesančních a barokních paláců, měšťanských domů a mnoho muzeí, například umělecko-historické Alma Mater naproti Staré katedrále, archeologické na Náměstí del Pilar nebo muzeum malíře Francesca Goyi. Odpoledne po mši svaté odjezd do Avily, kde budete pozorovat nádherné změny krajiny, poslouchat povídání o životě ve Španělsku a zejména velmi zajímavý příběh sv. Terezie z Ávily. Před příjezdem do Ávily vás čeká milé překvapení, následně ubytování, nocleh.

5. den SEGOVIA – ÁVILA (ŠPANĚLSKO) 
Ráno po snídani odjezd do Segovie, kterou nejvíce proslavil proslulý římský akvadukt, který do města přiváděl vodu z řeky Frío. Prohlédneme si významnou katedrálu, kterou v letech 1522 až 1577 poměrně rychle vystavil architekt Juan Gil, a která je zřejmě nejmladší velkou gotickou katedrálou v Evropě. Kromě katedrály stojí v Segovii mnoho dalších kostelů, z nichž určitě stojí za zmínku starobylý kostel Vera Cruz (kostel Pravého kříže), nacházející se poněkud izolovaně za hradbami a řekou Eresma. Budovu v románském stylu vybudovali templáři a v mnohém je podobná chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě.

Pojí se k ní několik legend a záhad. Odpoledne odjezd do Avily, volný čas na odpočinek a brzká večeře. V podvečer návštěva města sv. Terezie. Ávile, která je podle mnohých cestovatelů jedním z nejkrásnějších měst v zemi, se přezdívá „perla Španělska“. Místo narození a dospívání sv. Terezie z Ávily bylo jedním z center reformy karmelitánského řádu, který dodnes působí i v České republice. Uvnitř starobylých hradeb se město zachovalo v podobě, v jaké ho znala i tato světice, proto se k tomuto městu budeme věnovat. Během návštěvy mše svatá v místní katedrále a pozdních večerních hodinách návrat na hotel.

6. den AVILA – TOLEDO – ALICANTE (ŠPANĚLSKO)
Po snídani odjezd do Toleda nádhernou španělskou krajinou, procházka starobylým centrem Toleda, ve kterém mimo jiné navštívíme nejdůležitější památku, místní katedrálu, kde budeme mít mši svatou. Po mši svaté si prohlédneme i bývalou synagogu, která je nejstarší stojící stavbou tohoto typu v Evropě. Následně navštívíme starobylé centrum tohoto úžasného města. V odpoledních hodinách nás bude čekat přejezd krajinou  Španělska do Alicante, kde uvidíte slavné větrné mlýny, se kterými bojoval důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha.

Zastavíme se na pravou španělskou večeři v regionální restauraci Los Chopos, kde ochutnáme tajemství španělské kuchyně a po vydatné večeři budeme obdivovat krajinu vinic a olivových plantáží na cestě do Alicante. Po příjezdu ubytování a nocleh.

.

7. den ALICANTE (ŠPANĚLSKO)
V Alicante se budeme věnovat zaslouženému odpočinku, plážím, koupání a nicnedělání nebo případně výstupu na slavný hrad sv. Barbory, který se tyčí na vysoké skále hned vedle písečné pláže. Nejen sv. Barbora, ale i sv. Jan nás bude provázet během dnešního dne. Budeme si povídat o slavnostech o svátku sv. Jana, které jsou v tomto městě opravdovým svátkem Španělů. Večer mše svatá.


8. den ALICANTE – VALENCIA (ŠPANĚLSKO)
Po dobré snídani se vypravíme na cestu do Valencie. Právě ve Valencii se ukrývají Goyova plátna i svatý grál. Navštívíme centrum města, katedrálu a uvidíte i jedno z největších oceanografických muzeí na světě. Také mrkneme, kde se jezdí velká cena Evropy Formule 1, a také se dozvíme, jak se místním podařilo vypořádat se s častými záplavami. Odpoledne vyrazíme směr Barcelona. Právě toto město ve vás zanechá nezapomenutelné vzpomínky. Náš odpočinkový hotel před náročným dnem v Barceloně nám poskytne skvělé možnosti relaxu, odpočinku a večerní procházce po krásném katalánském pobřeží.

 
9. den BARCELONA – MONTSERRAT (ŠPANĚLSKO)
Dnešní den se budeme věnovat převážně tomuto úžasnému městu v Katalánsku a především dílu a architektuře Antonia Gáudího. Během dopoledne navštívíme hlavní památky města včetně slavné La Rambly, uvidíme gaudího domy a hlavně se dostaneme do slavného chrámu Boží rodiny (Sagrada Familia) - jedné z nejúžasnějších staveb na světě, kde budete doslova žasnout, co dokáže člověk vytvořit.

Antonio Gaudí byl velmi věřící člověk a o jeho životě a díle bude převážná část tohoto krásného dne. V odpoledních hodinách naše cesty zamíří vysoko do hor, nad Barcelonu, do poutního místa Montserrat. V tomto úžasném místě můžete rozjímat, procházet se, nebo si udělat výlet lanovkou. Více jak 1000 let staré opatství a poutní klášter Montsserat je něco opravdu úžasného.

10. den – MONTSERRAT – CARCASSONNE (FRANCIE)
Dopoledne si ještě budeme užívat poutního místa na Montserratu, můžeme se věnovat četbě, procházkám, kochat se nádhernými panoramatickými výhledy, nebo jen tak odpočívat. Kolem oběda nás čeká odjezd do francouzského města Carcassonne. Toto místo patří k nejzachovalejším středověkým městům v Evropě a je jedním z nejkrásnějších míst Okcitánie i celé Francie. Po příjezdu prohlídka a volný čas k poznávání středověkého města. Ve večerních hodinách platí naše pozvánka na gurmánský zážitek v  Brasserie le Donjon. Pozdě večer návrat na hotel a nocleh.


11. den – CARCASSONNE – LA SALLETE (FRANCIE)
Náš poutní zájezd jde do finále. Na konec to nejlepší. Během naší cesty jsme poznali spoustu poutních, ale i komerčních míst. Je na čase se zklidnit. Popřemýšlet sami nad sebou, nad našim dosavadním životem a jeho smyslem, k tomu bude tento den jako stvořený. Ráno si dáme vydatnou snídani a vydáme se na dlouhou cestu do kopců plnou serpetin až na místo, kde se 19. 9. 1846 zjevila Panna Marie. V La Salettě prožijeme nádherné odpoledne spojené se mší svatou a večerní křížovou cestou. Toto místo v horách plné ticha a klidu je opravdovým balzámem pro duši. Následuje večeře, nocleh a příprava na odjezd domů.


12. den – LA SALLETE – ANNECY (FRANCIE)
Ráno po snídani mše svatá s prosbou za štastný návrat do našich domovů. Po mši svaté odjezd do městečka Annecy, přezdívaného francouzské Benátky. Ve městě se od roku 1960 pořádá Mezinárodní festival animovaného filmu (francouzsky: Festival International du Film d'Animation d'Annecy, anglicky: The Annecy International Animated Film Festival), a to na počátku června. Původně bienále, od roku 1998 se odehrává každoročně.

Jde o jeden ze čtyř festivalů, které podporuje Mezinárodní asociace animovaného filmu. Během naší prohlídky navštívíme katedrálu sv. Petra ze 16. Století, kostel sv. Mořice ve stylu plaménkové gotiky a baziliku Saint-Joseph-des-Fins od Doma Bellota. Nakoupíme suvenýry, vychutnáme místní skvělou čokoládu. Po brzké večeři v místní restauraci vyrazíme zpět do České republiky, cestou si vychutnáme výhled na švýcarské Alpy.


13. den – LIDEČKO (ČESKÁ REPUBLIKA)
V dopoledních hodinách příjezd ke kostelu sv. Kateřiny v Lidečku, poděkování Bohu a návrat do našich domovů.

Poznávací zájezdy
S dopravou a delegátem
Katalogové číslo: 907
Cena 30 990 Kč€1 291
Akční cena 26 990 Kč€1 124
s dopravou do přístavu a delegátem
Cena pro (senior +60) 26 990 Kč€1 124
Vyprodáno
Váš delegátDominik Číž
pdfProgram zájezduPDF stáhnout zde

Cena zájezdu zahrnuje

2x ubytování v *** hotelu v Lurdech
2x ubytování v klášteře sv. Terezie v Avile
2x ubytování v*** hotelu v Alicante
1x ubytování v*** hotelu u Barcelony
1x ubytování v hostelu kláštera Montserrat**
1x ubytování v klášteře v Carcassone **
1x ubytování v*** hotelu v La Sallete
10x večeře na hotelu nebo v restauraci
10x snídaně na hotelu nebo v restauraci
1x oběd v restauraci v Annecy
16x svačinka nebo moučník během cesty v buse
Teplé nápoje v buse, káva, čaj, capuccino
Vstupy do památek: Zelená Hora, Loket, katedrála Valencia, Sagrada Familia Barcelona, katedrála Barcelona, Montsserat, Zaragosa, Toledo, Avila, Segovia, Alicante, Carcassonne, Annecy
Delegáta a průvodce během cesty
Duchovní doprovod během cesty
Pojištění proti úpadku CK
Cena zájezdu nezahrnuje:
Cestovní a zdravotní pojistění - příplatek
** společné ubytování v klášterech  

Něco v ceně navíc

večeře v restauraci na Formance

Cena zájezdu nezahrnuje

Cestovní a zdravotní pojistění-příplatek


Za příplatek nabízíme

..

Na Vaši žádost Vám rádi zajistíme:

  • cestovní a zdravotní pojištění včetně storna

Pořadatel

Nástupní místa:
Lidečko, Zlín, Kroměříž, Vyškov, Brno, Jihlava
Váš delegát a průvodce Dominik ČÍŽ


Pořadatelem zájezdu je dle 89/2012 Sb. Zákon občanského zákoníku CK RIVIERA TOUR s.r.o., Ičo 259 117 41 se sídlem v Lidečku 31, Česká republika. Cestovní kancelář je pojištěna proti úpadku u pojištovny SLAVIA a.s

ZELENÁ HORA

Stavba poutního kostela sv. Jana Nepomuckého nedaleko Žďárského kláštera se realizovala díky letité, úzké a nesmírně plodné spolupráci dvou výjimečných lidí. Podnět vyšel od opata žďárského kláštera cisterciáků Václava Vejmluvy, který byl zcela prokazatelně ctitelem Jana Nepomuckého ještě před blahoslavením a posléze kanonizací této osobnosti.
Příprava projektu je datována do období od konce měsíce dubna do počátku měsíce srpna roku 1719 a je považována za bezprostřední reakci opata na nález zachované tkáně v hrobě Jana Nepomuckého ve Svatovítské katedrále dne 15. dubna 1719. Projektem stavby byl pověřen slavný architekt Jan Blažej Santini - Aichel, kterému měl opat Vejmluva prezentovat své představy o podobě nového svatostánku a použitých symbolech, což bylo plně v souladu s požadavkem církve: “Zadání patří otcům, provedení umělci“. Z tohoto nástinu pak architekt vycházel při své práci. Santini pojal projekt zcela individuálně, bez ohledu na dobové zvyklosti v oblasti tvarů církevních staveb, akceptoval pouze soudobé hledisko na skladbu poutního areálu. Představu stavebníka o chrámu, kde měl mít hlavní úlohu obrazec hvězdy, přetavil architekt do mimořádně působivé podoby, kterou dokázala ocenit až moderní doba, a to ještě ne vždy. Ještě v roce 1886 se o kostele jako o „zjevu výtvarně záhadném“ vyjádřil člen Centrální komise architekt Friedrich Radnitzký.

Projekt byl proveden nezvykle rychle, ale to nebylo pro Santiniho nic neobvyklého. Navíc spolu zadavatel i architekt spolupracovali dlouhá léta a v oblasti symboliky a kabalistické nauky, která se v návrhu uplatnila ve velké míře, byli oba velmi zběhlí. Santini velmi dobře věděl, co se po něm žádá. Výsledná architektura tak byla jistě kladně ovlivněna i atmosférou oboustranného porozumění. Definitivní podoba stavby se příliš neliší od prvního plánu a bylo přistoupeno pouze k dílčím změnám .Kostel je vystavěný na půdorysu ve tvaru pěticípé hvězdy.

Tato skutečnost má vycházet z legendy, ve které se praví, že se v místě, kde Jan Nepomucký utonul, objevila koruna z pěti hvězd. Tento symbol se pak objevuje opakovaně i v dalších prvcích stavby. Areál je přístupný pěti vchody, v chrámu se nachází pět kaplí s pěti oltáři. Pět písmen má i latinské slovo TACUI – mlčel jsem. To je vyjádřením legendy, podle které světec zaplatil svým životem za to, že neprozradil zpovědní tajemství královny Žofie. Ve výčtu skutečností charakterizovaných číslem pět bychom pak mohli pokračovat i nadále.
Dominantou kopule kostela je velký červený jazyk, atribut sv. Jana Nepomuckého, obklopený kruhem plamenů, z něhož prosvítají paprsky. To je však až výsledek změny v původním projektu, který nejdříve obsahoval na tomto místě ústřední deseticípou hvězdu. Posléze ale projektant reagoval na skutečnost, že pro nový chrám byla získána vzácná relikvie, lingula sv. Jana Nepomuckého (kost, ke které je přirostlý jazyk) a této skutečnosti využil k posílení významu svatostánku, a to jako relikviáře. Znázorněný jazyk má být symbolem vítězné zbraně – meče mučedníka Jana. Proto také některá okna mají tvar jazyka, konkrétně ta v lucernových kaplích nad vstupními vestibuly. Další okna pak vyplňuje tvar biskupské mitry, čímž odkazují na stavebníka opata Václava Vejmluvu. Posledním tvarem, který byl zde u oken použit, je sférický rovnostranný trojúhelník, symbolizující Nejsvětější Trojici.

Čísla jsou projev boží moudrosti v našem světě, přístupná poznání lidského ducha.“
(sv. Augustin)
Číslo 3 – tři hvězdy byly osobním symbolem Václava Vejmluvy. Rovnostranný trojúhelník symbolizuje Nejsvětější Trojici. Trojka je magickým číslem v pohádkách a pověstech.
Číslo 5 – symbol pěti ran Kristových, symbol vítězství světla nad temnotou. Symbol svatozáře nad hlavou Jana Nepomuckého. Pět písmen má latinské slovo TACUI (mlčel jsem), vyjadřující Janovu mučednickou smrt. Pět písmen V je ve jméně opata Václava Wejmluvy. Pěticípá hvězda, pentagram je starý ochranný symbol.
Číslo 6 – symbol rovnováhy života a harmonie. Šesticípá hvězda byla známá už ve starém Egyptě. Říká se jí Šalamounova pečeť nebo Davidův štít. Je jedním ze symbolů Panny Marie. Šesticípé hvězdy jsou zobrazovány ve svatozáři kolem hlavy Jana Nepomuckého.
Číslo 8 – číslo znovuzrození a obnovy, představuje moudrost, trpělivost a zodpovědnost. Osmicípá hvězda je také symbolem Panny Marie.
Číslo 9 – magické číslo, symbolizované třemi propletenými trojúhelníky znamení dokonalosti života, dovršení a naplnění. Devítka je počtem blažených andělů a tedy oporou pořádku nebeských sfér.
Číslo 10 – symbol kosmického řádu (číslo dané součtem prvních čtyř čísel číselné řady) a číslo Božské vlády (desatero přikázání atd.)
Číslo 12 – symbolizuje úplnost (12 měsíců v roce, hodin, znamení zvěrokruhu, izraelských kmenů, apoštolů, rytířů krále Artuše, atd.). Základem projektu Zelené hory je kružnice o poloměru 12 loktů, která vymezuje půdorys kostelní lodi. Těchto kružnic je celkem devět, 9 x 12 = 108 (numerologický součet dává opět devítku).

Mobiliář poutního kostela
Kostel bylo nutné vybavit již pro jeho zasvěcení, které se událo v roce 1722. Při této příležitosti se však ještě slavnost musela uspokojit s provizorním vybavením a posléze se přikročilo k postupnému dovybavení stálým mobiliářem. Oltář jako ústřední a nejdůležitější součást vybavení navrhoval architekt Santini sám. Pozadí oltáře je tvořeno bohatě zdobeným a řaseným baldachýnem na garnýži. Ústřední sochou je socha sv. Jana Nepomuckého, stojícího na zeměkouli a opticky stoupajícího vzhůru. Pět osmicípých cisterciáckých hvězd na zeměkouli představuje 5 kontinentů, na kterých bylo šířeno křesťanství. Zeměkoule je obklopena třemi anděly, kompozičně rozmístěnými do tvaru písmene V, další dva stejně velcí andělé po stranách odhrnují baldachýn, který tvoří pozadí celého výjevu. Nad světcovou hlavou byla ještě umístěna trojice malých andílků, z nichž jeden drží v ruce klíč a druhý pečetítko, což můžeme znovu chápat jako odkaz na světcovo mlčení. Boční oltáře jsou zasvěceny čtyřem evangelistům. Matoušovi s knihou, Markovi se lvem, Lukášovi s býkem a Janovi s orlem.
Na hlavním i bočních oltářích, jejichž podkladem byly opět Santiniho návrhy, začal pracovat chrudimský sochař Jan Pavel Czechpauer. Po jeho smrti hlavní oltář dokončil až v roce 1729 sochař Řehoř Theny, jehož dílem je také sochařská výzdoba kazatelny. Stříbrná poutní socha sv. Jana Nepomuckého byla podle Thenyho modelu vyrobena pražským zlatníkem Janem Norbertem Diesbachem.
Ambit okolo chrámu má půdorys deseticípé hvězdy a je prolomen pěti branami. Střechy bran byly původně zdobeny pěti sochami Janových ctností. Dodnes se zachovaly tři z nich, sochy byly ještě doprovázeny štítonoši. V dobových pramenech jsou také zmiňovány zvony, kterých tu mělo být pět. Kdysi bohatá ozdoba štukových obrazců a žeber na klenbách se dochovala jen v mizivém rozsahu. V ambitu se nachází pět kaplí, z nichž jedna je vyzdobena freskami. Této kapli se říkalo kaple německá, protože v ní bývaly slouženy mše v němčině. Ambit byl navržen architektem současně s chrámem, k jeho dokončení však došlo až po roce 1735. To znamená, že se architekt definitivního dokončení tohoto svého díla nedožil, protože Santini zemřel už v roce 1723. Ambit, který je častou součástí poutních míst měl také praktický účel. Sloužil poutníkům, kteří přicházeli na Zelenou horu, ti se mohli v ambitu skrýt před deštěm, dokonce v něm i odpočívali a nocovali. Nádvorní stěny pak při slavnostních příležitostech zdobila řada legendických a symbolických výjevů umístěných v kartuších. Tuhé zimy byly v šedesátých letech 18. století důvodem k mírným úpravám ambitu. Byly zazděny některé portály z chodby do nádvoří a snižovány portály bran a kaplí.
Hřbitov v původních plánech architekta nikdy nefiguroval, nádvoří bylo až do 19. století zatravněné, aby nic nerušilo vnímání centrální svatyně a byl zde dostatečný prostor pro přicházející poutníky. Vlivem pohřbívání zde došlo k nárůstu terénu a „utopení“ ambitu, které poškozovalo i jeho stavební podstatu. Dnes už se na Zelené hoře nepohřbívá a dochází k postupnému vymísťování hrobů na nedaleký nový hřbitov. V roce 2016 bude podána žádost o zrušení hřbitova. Terén bude poté postupně snížen na původní výšku a plocha mezi chrámem a ambitem bude jako v minulosti porostlá pouze trávníkem.


LOKET

Loket (německy Elbogen) je město v severovýchodní části okresu Sokolov. Žije zde přibližně 3 100 obyvatel. Loket leží na úpatí Slavkovského lesa v meandru řeky Ohře a býval důležitým královským městem a centrem Loketského kraje. Loket je oblíbeným turistickým cílem. Dominantou města je gotický hrad vypínající se na kamenném ostrohu nad řekou. Malebné centrum města je památkovou rezervací.
Založení hradu a města
Historie loketského hradu sahá do 12. století, založení města pod ním je mladšího data (první písemná zmínka pochází z roku 1234) a zřejmě souvisí s německou kolonizací pohraničí Václavem I. Do počátku 14. století se dotvořil rastr královských měst Čech a Moravy. Nejvydatněji k tomu přispěla vláda českého krále Přemysla Otakara II. Teprve on vtiskl urbanizačnímu tempu potřebnou dynamiku. Síť královských měst se zahustila a prakticky dovršila.
Do více než padesáti měst spojených s fundacemi tohoto velkého krále patří také Loket, jak píše historik Josef Žemlička ve své odborné publikaci Přemysl Otakar II. král na rozhraní věků. Žemlička dále píše, že pevný hrad v Lokti patřil od druhé čtvrtiny 13. století k zemským oporám na hranici s Chebskem. Za Přemysla Otakara II. získala v Loketsku na tempu kolonizace pronikající z Chebska. Dá se tedy předpokládat, že králova iniciativa osídlovat pohraničí vedla k tomu, že se pod loketským hradem ustavila městská obec i když názory na to nejsou jednoznačné. Král vybavil loketskou hradní pevnost soustavou manství, jejichž dědičné uživatele vyňal z provinciální jurisdikce a přiřadil k soudu purkrabího nebo krále, ač se jasné doklady hlásí do časů Jana Lucemburského. Existence manského systému na Loketsku se dá odvozovat od manského systému zakládaném Přemyslem Otakarem II. v Kladsku, kde se některé listiny výsad dochovaly.


Z uvedeného se dá bez velké konstrukce usuzovat, že Loket patřil do oblasti silného zájmu Přemysla Otakara II. v opevňování a osídlování pohraničí, stejně jako je to u nedalekého Ostrova a Kadaně.
V markrabství hradu jsou umístěny exponáty z navrácených loketských sbírek. Pokochat se můžete nábytkem z třech předchozích staletí, starou loketskou lékárnou, dřevěnými sochami a plastikami.
Na stejném místě je vedle vzácných minerálů k vidění také legendární loketský meteorit, o který se zajímal i sám Johann Wolfgang Goethe

Útrpné právo
Vžijte se do kůže nebožáků, na kterých je vykonáváno středověké právo. Jedinečnou podívanou v podání pohyblivých figurín dokreslují mrazivé výkřiky a sténání trestanců.
Vše se odehrává v autentických prostorách sklepního vězení hradu Loket.

LURDY


Proč navštívit toto poutní místo? Jak je to se zdejším léčebným pramenem? A co vlastně vůbec proslavilo toto francouzské město Lurdy?
Město Lurdy (francouzsky Lourdes) leží v podhůří Pyrenejí. Jde o jedno z významných poutních míst. Nevelké městečko, které vyniká léčivým účinkem. Pozoruhodné Lurdy s hradem na úbočí města a nedalekým jezerem. Lurdy se nachází zhruba 30 km jihovýchodně od Pau. Město, které ročně navštíví více jak sedm milionů poutníků.


Lurdy však nejsou jen místem vyhraněným pro věřící. Díky bohatému turistickému zázemí, které zde za poslední desetiletí vyrostlo, mezinárodnímu letišti, je skvělým místem a poslouží i jako výchozí bod pro horskou turistiku, lyžaře apod. Možností aktivní turistiky je v blízkosti a v okolí dostatečné množství. Zároveň se Lurdy mohou pochlubit coby druhým největším počtem hotelů v zemi. Prvenství náleží samozřejmě Paříži.
Co uvádí historické prameny…
Až do poloviny 19. století se jednalo o poklidné malé městečko ležící na úpatí Pyrenejí, o kterém věděl jen málokdo. To vše se změnilo konkrétně v roce 1858. Jak praví legenda, v tomto roce se zjevila Panna Marie z Lurd francouzské dívce jménem Bernadetta, ale také její sestře i kamarádce. Stalo se tak údajně dokonce několikrát. Legenda praví, že Panna Marie řekla Bernadettě, aby pila vodu z pramene vytékajícího z jeskyně Grotte de Massabielle.


Záhy se tak Lurdy staly jedním z nejslavnějších a nejvýznamnějších římsko-katolických poutních míst světa.
Ke zjevení Panny Marie v Lurdech mělo docházet ve dnech od 11. února do 16. července 1858.Celkem mělo dojít k 18 zjevením Panny Marie tehdy čtrnáctileté dívce Bernadettě Soubirousové v malé jihofrancouzské obci Lurdy, v podhůří Pyrenejí. Tyto události, včetně církevně uznaných zázračných uzdravení nemocných, vyústily v pozdější prohlášení Bernadetty Soubirousové za svatou. Samotné Lurdy se staly významným křesťanským poutním místem.


Průběh prvního zjevení
Dne 11. února 1858 Bernadetta Soubirousová, sestra Toinetta a přítelkyně Jeanne Abadiová šly hledat (sbírat) dřevo a další věci, které by mohly prodat. Směřovaly na veřejný pozemek daleko za obec. Dostaly se až k soutoku mlýnského náhonu Sávy a řeky Gávy. Na této rovinaté písčině se Bernadetta opozdila. Obě dívky byly již na druhém břehu náhonu Sávy. Když je chtěla dostihnout přebroděním koryta, zaslechla závan větru. Ohlédla se, ale nic nezpozorovala. Po chvíli opět pocítila vítr. Všimla si, že se ve výklenku skalního útvaru nazývaného Massabielle rozzářilo ohromující světlo. Obepínalo postavu nádherné mladé ženy oblečené do bílých šatů s modrou páskou (šerpou). Přes hlavu měla natažený dlouhý závoj a u každé její nohy se objevila jedna růže. Ruce sepjaté k modlitbě, růženec visel mezi loktem a zápěstím. Dívka byla z počátku ohromena a ochromena tak, že se nemohla přinutit k ničemu. Až po chvíli se dokázala pokřižovat a díky tomu z ní opadla nejistota. Klekla si a začala se modlit růženec – poté Panna Maria pokynula, aby k ní přistoupila blíže. Bernadetta se ale neodvážila, tak zmizela.
Průběh druhého zjevení
Těsně po prvním zjevení se Bernadetta přiznala ke svému zážitku sestře a své kamarádce, které byly s ní sbírat dřevo. Toinetta, i přes slib mlčenlivosti daný Bernadettě, vše oznámila doma matce. Ta označila vše za výmysl a zakázala dívce chodit k Massabielle. Avšak již 14. února 1858, po perném přemlouvání, dostala od rodičů souhlas k dalšímu navštívení místa zjevení. Sestry a spolužačky šly s ní. U jeskyně se Bernadetta opět spojila s bytostí, kterou označovala slovem "Aqueró" (v překladu "ono" nebo "tamto")[2]. Při modlitbě se dostala do hlubokého transu. Kůže na obličeji se jí natáhla tak, že vypadala průsvitně, až vznikal dojem, že z ní vychází záře. K tomu se ještě mírumilovně usmívala. Z jejího stavu ji ani neprobralo padající kamení ze skály, které z legrace svrhla její přítelkyně Jeanne. Až místní mlynář, který byl přivolán, ji po delší námaze dostal ze skalního výklenku do svého stavení, kde si ji vyzvedla její matka Louisa Soubirousová, a definitivně ji zakázala navštěvovat Massabielle.
Průběh třetího zjevení
Zprávy o lurdských zjeveních se však rychle rozšířily a za dva dny Bernadetta dostala za úkol od bohaté paní Milhetové, aby si nechala na kus papíru napsat jméno záhadné paní. Myslela si totiž, že se jedná o ducha její nedávno zesnulé kolegyně z křesťanského spolku Mariiných dětí. Vodítkem jí byl oděv, který zjevení mělo na sobě. Ten se totiž shodoval s hábitem tohoto laického společenství. Díky tomu Bernadetta dostala povolení od matky navštívit potřetí skalní útvar v doprovodu paní Milhetové a její důvěrnice Antoinetty. Vydaly se tam 18. února 1858 časně zrána. U výklenku zapálily svíčku, klekly si a začaly se modlit. Když se zjevila Panna Maria (viděla ji jen Bernadetta), tak se odmítla podepsat na papír s tím, že to není nutné. Sdělila jí ale, že by si přála, aby sem docházela přesně patnáct následujících dní, protože by se ráda s ní setkávala. Dívka slíbila, že její přání splní.


Další vývoj událostí
20. únor 1858 – Při pátém zjevení Panna Maria naučila Bernadettu modlitbě. Její obsah nikdy nezveřejnila. Vizionářka se ji modlila po celý svůj krátký život. Byla požádána Pannou Marií, aby se modlila za hříšníky.
Lurdy - dnešní pohled na místo zjevení
21. únor 1858 – Po šestém zjevení byla Bernadetta předvolána místním policejním komisařem Dominiquem Jacometem. Měl obavy, že velké množství lidí, kteří při posledních zjeveních doprovázeli Bernadettu, se mohla stát nehoda, protože u místa zjevení velká část lidu neukázněně posedávala po větvích stromů i po skalním útvaru. Komisař vyřešil tento problém tak, že jí k Massabielle zakázal chodit pod pohrůžkou pobytu ve vězení.
22. únor 1858 – Kněz Pomian poradil při zpovědi Bernadettě, aby nedbala zákazů četníků a šla znova k Massabielle, protože jí v tom nemůžou bránit.
23. únor 1858 – Při sedmém zjevení přišli s davem i obecní hodnostáři a místní lékař – Pierre R. Dozous. Asi po hodinovém Bernadettině transu, který obsahoval též kajícné prvky (klanění, polibky země a chození po kolenou) prohlásil, že tyto události jsou atypické a dívka prý prožívá něco výjimečného.
24. únor 1858 – Na osmé zjevení přišlo tři sta lidí. Kajícné prvky doprovázel neustálý pláč a sténání. Nakonec Bernadetta vyslovila třikrát za sebou slovo "pokání", které prý opakovala po Panně Marii.
25. únor 1858 – Deváté zjevení sledovalo třistapadesát lidí. Jako "pejsek" lezla dívka kolem jeskyně, něco hledala a hrabala v hlíně, až našla malou špinavou kaluž. Snažila se z ní nabrat vodu, i když byla plná listí a bláta. Podařilo se jí to až napočtvrté, poté část vypila a zbytkem si umyla obličej. Nakonec utrhla divoce rostoucí potočnici a začala ji žvýkat. Po tomto výstupu, který taktéž zahrnoval kajícné prvky (hlavně líbání země), velká část z davu označila zablácenou Bernadettu za blázna a lurdská zjevení za výmysl. Ale již odpoledne část vesničanů u Massabielle zjistilo, že z původní kaluže je slabý potůček. Začali nabírat vodu a rozšiřovat, že má pro místní nemocné zázračné účinky. Dívka toho večera byla bezvýsledně vyslechnuta místním císařským prokurátorem.

 Lidé se sem přicházejí nejen poklonit k sošce Panny Marie, která se nachází poblíž vchodu do jeskyně, ale také se napít vody z posvátného pramene, který má údajně zázračnou moc a vyléčí jakoukoli nemoc. Místo je pověstné i tím, že zde došlo k vyléčení poutníků. Levitující hostie byla zaznamenána na kameru. Dodnes sice neexistuje vědecké vysvětlení.
V roce 1989 bylo uznáno zázračné uzdravení Delíziy Cirolli. V deseti letech jí lékaři objevili osteosarkom – zhoubnou rakovinu kostí. K divu nedošlo přímo v Lurdech: až dva měsíce po jejich návštěvě se dívka jedno ráno probudila a cítila se zdravá. Kontrolní vyšetření ukázala, že po sarkomu není ani památky. Delíziin lékař, profesor Quintino Mollca, nemohl uzdravení uvěřit. Dodnes není schopen tuto věc vysvětlit. Kazuistiku zde vyléčených pacientů zkoumá lékařský úřad Bureau des Constatations Médicales (BCM).
Jako zázračná je považována voda, která vyvěrá poblíž jeskyně. Pokud chcete z návštěvy města vytěžit maximum, můžete se vykoupat v lázních sycených také z mariánského pramene. Město, které má bohaté kulturní dědictví a nádhernou přírodu. Na své si zde přijdou milovníci sportu, adrenalinu, příznivci odpočinku a užívání lázeňského pobytu.
Za návštěvu rozhodně stojí i středověká pevnost na vápencové skále, kde se nachází Pyrenejské muzeum a botanická zahrada prezentující zejména vysokohorskou floru. V muzeu kromě expozic věnovaných místním řemeslům, pyrenejské přírodě, je vystavena i raná horolezecká výzbroj.

Kostel sv. Bernadetty
Kostel sv. Bernadetty se nachází na pravém břehu řeky Pau. Moderní kostel z roku 1988 pojme až na pět tisíc věřících. Díky důmyslné stavbě, tj. posuvným stěnám, je možné prostor zmenšit či naopak zvětšit.


Gastronomie v Lurdech

Pro danou oblast jsou určité speciality, které by měl každý návštěvník ochutnat. Gastronomie tu tvoří součást všedních i svátečních dnů. Vyhlášenou místní specialitou je jehněčí na pyrenejský způsob – I’agneau des Pyrénées, dále hustá zeleninová polévka – garbure, maso z černých prasat či kachna na nejrůznější variace. Pro milovníky sladkého se nabízí koláč na rožni, známý zde jako gâteau à la broche či lurdské bonbony ve tvaru oblázků známé jako cailloux du gave.

ZARAGOZA

Zaragoza je hlavním městem autonomního společenství Aragonie. Leží na řece Ebro a jeho přítocích Huerva a Gállego. Město je umístěno téměř ve středu regionu ve velkém údolí s různými terény: od pouště (Los Monegros) k řídkým lesům a stepím. Ve starém centru Zaragozy se nachází palác Aljafería pocházející z poloviny 11. století. Za vlády křesťanů sloužil tento palác jako sídlo aragonských králů.

Dnes se zde scházejí zástupci aragonského parlamentu. Srdcem celého města je kamenné náměstí Plaza del Pilar, na kterém najdete nově zrekonstruovanou katedrálu La Seo, jejíž interiér spadá do goticko-mudéjarského slohu. Při sčítání lidu roce 2007 žilo v Zaragoze 667 034 obyvatel, což je víc než 50 % obyvatel Aragonie a páté místo mezi španělskými městy. Leží 200 metrů nad mořem a je křižovatkou mezi městy Madrid, Barcelona, Bilbao, Valencia a Toulouse; všechna tato města jsou od Zaragozy vzdálená přibližně 300 kilometrů. Roku 2008 hostila Zaragoza světovou výstavu Expo 2008 a roku 2011 byla řada zdejších stavebních památek zařazena do souboru Mudéjarská architektura v Aragonii jako součást světového dědictví.


Město bylo založeno Římany v letech 24 až 12 př. n. l. na místě staršího sídliště Iberů a neslo jméno Colonia Caesaraugusta, z něhož se přes zkomolený arabský název Saraqusta vzniklo současné jméno. V roce 380 se v Zaragoze uskutečnil církevní sněm, který stanovil datum vánočního svátku na 25. prosinec. V letech 452 a 466 obsadily město germánské kmeny, roku 541 je marně obléhali Frankové. V 7. století se město díky několika vynikajícím biskupům kulturně velmi pozvedlo, ale v 8. století je dobyli severoafričtí muslimové a začlenili do Córdobského emirátu a později chalífátu. V dalších stoletích bylo baštou v boji proti křesťanským královstvím na severu Španělska, až se chalifát rozpadl a vznikla taifská království. Roku 1118 dobylo Zaragozu křesťanské království Aragón a z města se stalo hlavní město tohoto království. Během Španělské války za nezávislost proti Napoleonovi byla Zaragoza od 15. června do 13. srpna 1808 neúspěšně obléhána. Od 21. prosince 1808 začalo další obléhání města, které skončilo 20. února 1809 jeho kapitulací. V červnu 1936, na samém začátku občanské války, dal velitel místní policie obsadit strategicky důležitá místa a popravit 360 předáků stran Lidové fronty. V srpnu a září 1937 se republikáni pokoušeli Zaragozu dobýt, což by mělo nejen symbolický, ale také značný strategický význam. Nacionalistické posily z Pamplony tomu však zabránily. Během občanské války bylo na hřbitově popraveno nejméně 3543 osob, poslední masový hrob u hřbitovní zdi byl objeven roku 1979. Roku 2004 rozhodl Mezinárodní úřad pro výstavnictví (BIE), že světová výstava Expo 2008 se bude konat v Zaragoze. Jejím hlavním tématem byla voda.


Pamětihodnosti
V Zaragoze se prolíná historie a současnost, zejména v jejím historickém jádru. To se však pozvolna vylidňuje a chátrá, protože lidé se raději stěhují do pohodlnějších moderních čtvrtí.
Symbolem města je katedrála Panny Marie na pilíři (SM del Pilar) z let 1681-1686, největší barokní stavba ve Španělsku o rozměrech 130 x 87 m s 11 kopulemi a se čtyřmi věžemi z 19. století. Název připomíná, že podle legendy se na tomto místě v roce 40 zjevila Panna Maria na vrcholu sloupu apoštolu Jakubovi, který podle této legendy přinesl do Španělska křesťanství. Nejstarší doložená stavba vznikla ve 4. století a byla přestavěna v románském i v gotickém slohu. Nynější stavba dostala klenby v 18. století a nástropní fresky namaloval Francisco Goya. Před katedrálou je podlouhlé náměstí Plaza del Pilar na místě římského fóra a na jihozápadním konci náměstí stojí pozdně gotická pětilodní Stará katedrála sv. Spasitele, Catedral de la Seo. Stojí na místě mešity ze 7. století, přestavěné v románském, gotickém (mudejárském) a renesančním slohu s barokními kaplemi. Části varhan sahají až do 15. století, arcibiskupské muzeum za katedrálou má rozsáhlou sbírku tapiserií.
Burza (La Lonja) vedle katedrály Del Pilar z roku 1551 je prostorná hala s pozdně gotickou žebrovou klenbou.


Kamenný most (Puente de Piedra) přes řeku Ebro z roku 1440 stojí blízko katedrály. Roku 1643 strhla povodeň dva oblouky a most byl obnoven roku 1659. Puente de Piedra (česky Kamenný most) je most ve španělském městě Zaragoza přes řeku Ebro. Byl postaven v letech 1401–1440. V roce 1643 jeho střední část silně poničila povodeň.

Architekt José Felipe de Busiñac jej v roce 1659 rekonstruoval a obnovil dvě zničené věže. V těchto místech je připomínán ještě starší most, vybudovaný Římany a zničený kolem roku 828. Další most byl postaven v roce 839 za vlády emíra Abd ar-Rahmána II. Současný most je dlouhý okolo 225 metrů a má sedm oblouků. Dvě věže byly zbourány v roce 1906. V roce 1991 sochař Francisco Rallo Lahoz zhotovil pro most čtyři bronzové lvy a mostu se od té doby říká také Lví most.


Hrad či palác Aljaferíja

stojí západně od historického centra, nedaleko nádraží Portillo. Je nejvýznamnější maurská stavba v severním Španělsku s několika paláci, dvory a patii, kterou dal postavit Abu Džafar al Muktavid v 11. století. Od roku 1118 byla sídlem aragonských králů, dnes je v ní muzeum a zasedá zde aragonský parlament.


Památky z římské doby zahrnují rozsáhlé vykopávky včetně divadla a mohutné zbytky městských hradeb s baštami.
Ve městě je řada renesančních a barokních paláců i měšťanských domů.
Početná další muzea, například umělecko-historické Alma Mater naproti Staré katedrále, archeologické na Náměstí del Pilar nebo muzeum Francesca Goyi.
Most třetího tisíciletí z roku 2008, betonový silniční most se šesti dopravními a dvěma cyklistickými pruhy a se zasklenou lávkou pro pěší stojí nedaleko historického centra

Bazilika Panny Marie na Sloupu
Bazilika Panny Marie na Sloupu (španělsky:Catedral-Basílica de Nuestra Señora del Pilar) je římskokatolický kostel, ležící ve městě Zaragoza ve Španělsku. Je uváděno, že jde o první kostel v historii zasvěcený Panně Marii.

Bazilika Panny Marie na Sloupu je jednou ze dvou menších bazilik v Zaragoze a konkatedrálou k blízké katedrále La Seo. Stavba současné baziliky probíhala převážně v letech 1681 až 1872 v barokním stylu. Název baziliky pochází od údajného zjevení Panny Marie apoštolu Jakubovi při modlitbě 2. ledna roku 40 n. l. Sloup, který je 39 cm vysoký a vyroben z jaspisu je dnes společně se sochou Panny Marie na Sloupu (Madonna del Pilar) hlavní památkou kostela. Panna Marie na Sloupu je ochránkyní španělského národa a její svátek dne 12. října je ve Španělsku státním svátkem.

Mnoho španělských králů, zahraničních vládců a svatých věnovali modlitbu u této sochy – mezi nimi například sv. Jan od Kříže. Terezie z Ávily, sv. Ignác z Loyoly a blahoslavený Guillaume-Joseph Chaminade.


Svatý Dominik


nebo též Domingo de Guzmán (asi 1170 – 6. srpna 1221) byl kazatelem a zakladatelem Řádu bratří kazatelů, který později přijal jeho jméno – dominikáni
Domingo byl synem drobného kastilského šlechtice. Pozdější středověká tradice uvádí jako jeho rodiče rytíře Felixe de Guzmán a blahoslavenou Janu z Azy. Ještě před Dominikovým narozením se jeho matce zdálo, že jí z klína vyskočil pes a s pochodní v tlamě zapaloval celý svět. Při křtu pak kmotra zahlédla na čele novorozence zářivou hvězdu.


Celá rodina de Guzmán vynikala zbožností, Dominikovu víru ale nejsilněji upevňovala jeho matka. V sedmi letech se výchovy budoucího světce ujal strýc z matčiny strany, který byl arciknězem. Asi ve čtrnácti letech nastoupil Dominik studium v Palencii, kde se během následujících deseti let věnoval svobodným uměním a teologii. Již v této době projevoval podle soudobých pramenů zvláštní nadání i soucit. Během hladomoru v roce 1191 neváhal prodat všechen svůj majetek, aby nasytil hladové.
Po dokončení studií se v roce 1194 stal řeholním kanovníkem v biskupství Osma a profesorem zdejší katedrální školy. Roku 1203 doprovázel biskupa z Osmy, jímž byl Diego z Azaveda, na diplomatické misi do Dánska. Zde měli pro kastilského krále Alfonse VIII. dohodnout sňatek jeho syna s dánskou princeznou. Cestou se v jižní Francii setkali s heretickými katary, což zásadním způsobem ovlivnilo další Dominikův život. Zjištění, jak k šíření hereze přispívá vysoká úroveň vzdělanosti a přísná organizace sekt, ho přivedlo na myšlenku využít stejných metod pro práci katolických kněží, a dosáhnout tak lepších výsledku při potírání kacířství.
Cestu z Dánska se biskup Diego i jeho průvodce Dominik rozhodli využít k návštěvě Říma. Diego chtěl požádat papeže Inocence III. o zproštění biskupského úřadu, aby mohl pracovat jako misionář mezi Kumány na východě Evropy. Papež ovšem nesvolil a oba Španělé se vrátili do vlasti. Cestou ještě navštívili věhlasný klášter Citeaux.
Roku 1206 se oba zúčastnili koncilu v Montpellier. Zde se rozhodli nadále bojovat proti herezi, a to nejen kázáním, ale i osobním příkladem. Biskup Diego si uvědomil, že chce-li být přijat prostými lidmi, musí žít mezi nimi ve stejné chudobě a napodobit tak lidové kazatele. Tímto způsobem chtěl přesvědčit zbloudilé kacíře o mylnosti jejich názorů a přivést je nazpět do lůna katolické církve.


Na jaře roku 1215 se Domingo spolu se šesti dalšími muži usadil v jednom z měšťanských domů v Toulouse, kde se souhlasem tamního biskupa Fulca vytvořili mnišskou komunitu.
Ještě na podzim roku 1215 se Dominik vydal na Lateránský koncil do Říma. Zde požádal o schválení nového žebravého (mendikantského) řádu, ovšem papež Inocenc III. jej nechtěl povolit, protože kázání bylo do té doby činností biskupů. Mezi usnesení koncilu navíc patřilo omezení vzniku nových řádů. Papež však nakonec návrh schválil pod podmínkou, že si Dominik pro své mnichy zvolí již existující řeholi. K souhlasu jej údajně pohnul sen, ve kterém se Lateránská bazilika otřásala v základech a hrozilo její zřícení, ale Dominik ji zachránil tím, že podpíral její sloupy.
Svatý Dominik si pro nový Řád bratří kazatelů (Ordo Praedicatorum) zvolil řeholi sv. Augustina. Privilegium, definitivně potvrzující vznik řádu, předal Dominikovi již nový papež Honorius III. dne 22. prosince 1216. V další listině z 21. ledna 1217 pak tentýž papež řád výslovně pověřil kazatelskou činností, která byla od počátku hlavní činností dominikánů. Až později byla do jejich péče svěřena inkvizice, sám Domingo však prý nikdy nepoužil proti kacířům násilné metody. Dominik kladl důraz na dobré teologické vzdělání svých druhů, aby dokázali dobře rozpoznat i potírat kacířské názory. Posílal je proto na nejprestižnější univerzity do Paříže, Bologne nebo Oxfordu. Celoživotní studium se mělo stát pro budoucí kazatele formou askeze. Není náhodou, že nejvýznamnější vrcholně scholastičtí filozofové Albert Veliký a Tomáš Akvinský byli dominikány.
Dominik byl také současníkem Františka z Assisi, otce františkánů, s nímž se dobře znal. Seznámili se v Římě a ačkoliv cíle měli zčásti podobné, cesty k jejich dosažení se lišily. Dominik byl střízlivější, méně bezprostřední a nebyl tak hluboce zaujat evangeliem. Byl dobrým organizátorem a na rozdíl od Františkovy skupiny prosazoval vzdělání. Jiří Rajmund Tretera o nich napsal:
"Někdy se říká, že tito dva světci dovedli Evropu 13.století zpět ke Kristu. Bývají zobrazováni, jak podpírají sloupy řítící se budovy církve. Zřejmě křesťanské národy v době počátků pozdního středověku opravdu ztrácely důvěru a kolísaly ve víře. Symptomatickými jevy té doby bylo rozšíření sektářství a naproti tomu otupění mravního vědomí zejména v různých vrstvách tehdy vznikajících a rozvíjejících se měst."
 Aby posílil pozici katolíků, rozhodl se Dominik na přelomu let 1206 a 1207 u obce Prouille také založit ženský klášter. Ten se měl stát útočištěm žen a dívek, které se vzdaly katarských myšlenek a zároveň být základnou pro další kazatelskou činnost v jižní Francii. Tou dobou se biskup Diego na přání papeže Inocence III. vrátil do své diecéze, kde koncem roku 1207 zemřel.
Založení Řádu bratří kazatelů
Domingo pokračoval v kazatelské činnosti, kterou nepřerušil ani během války s Albigenskými. Podle myšlenky biskupa Diega odmítal přijímat světské bohatství a přepych katolických duchovních, údajně putoval bosý, v prostém oděvu, spal na zemi nebo dřevěné desce místo lože a přísně se postil. Cestoval vždy pěšky, bez peněz nebo jiného majetku a mimo obydlené oblasti i bosý. Ke kacířům se snažil přistupovat s pokorou a trpělivostí.
Prameny popisují několik zázraků z doby, kdy Diego a Dominik pobývali v jižní Francii jako putující kazatelé. Například ve městě Fanjeaux prý Dominik i zástupci Katarů předložili písemnou obhajobu svých názorů, aby nezávislí soudci mohli rozhodnout, kdo má pravdu. Protože se však nedokázali shodnout, bylo přikročeno k Božímu soudu a obě knihy byly vhozeny do ohně. Zatímco katarský spis okamžitě shořel, Dominikova kniha zůstala neporušená a navíc byla z ohně vyvržena zpět.
V roce 1211 nechtělo 40 poutníků svatojakubské cesty z Anglie do Compostely vkročit za hradby města Toulouse, které bylo kvůli přítomnosti Katarů uvrženo do klatby. Rozhodli se proto řeku Garonne překonat ve člunu, přetížená loď se s nimi ovšem převrátila. Dominik, který se modlil nedaleko, doběhl k řece a ulehl na břeh s rukama rozpaženýma do kříže. Když dokončil modlitbu, vyzval utonulé poutníky, aby vystoupili z řeky. Ti se pak všichni v pořádku dostali na břeh.
Také úspěch katolíků v bitvě u Muretu roku 1213 je někdy přičítán svatému Dominikovi, který se prý během bojů modlil v místním kostele růženec
Ještě v roce 1217 vyslal Dominik své bratry do různých evropských zemí, aby v nich zakládali dominikánské kláštery a upevňovali katolickou víru. Řád se tak během několika let významně rozrostl. Sám Dominik stále cestoval mezi jednotlivými komunitami a často pobýval v Římě či v Bologni, kde rovněž založil kláštery. Mezi obyvateli si rychle získal velkou vážnost a úctu. Z doby jeho působení v Itálii je popisováno množství zázraků. Například když se během stavby kláštera v Římě na jednoho z dělníků zřítila klenba, Dominik nařídil tělo vytáhnout ze sutin a poté se nad ním modlil k Bohu, než mrtvý ožil.
Jindy se mnichům nepodařilo vyprosit almužnu a jediný bochník chleba, který dostali, předali žebrákovi. Dominik je po návratu do kláštera vyzval ke společné modlitbě a pak všechny svolal do refektáře k obědu. Po společném čtení a modlitbě vstoupili do jídelny dva krásní mládenci - andělé - a rozdali řeholníkům chléb. Zároveň se nepozorovaně naplnil i sud s vínem. Totéž se prý opakovalo i roku 1218 v Bologni.
Často je připomínán také příběh, kdy římská vdova, která se pravidelně účastnila Dominikova kázání v bazilice sv. Marka byla nucena zanechat své nemocné dítě doma a po návratu je našla mrtvé. Odnesla je proto rychle za Dominikem do kláštera, ten nad dítětem udělal znamení kříže a živé je odevzdal matce.
Při zakládání ženského kláštera v Římě údajně oživil Napoleona Orsiniho, synovce jednoho z kardinálů, když se zabil pádem z koně. Poté, co chlapcovo tělo přinesli, odsloužil Dominik mši. Pak se ještě nad tělem pomodlil a poručil mrtvému vstát, načež se mladík zvedl a zdravý odešel. Modlitbou oživil i dítě, které vypadlo z okna domu, kde Dominik přenocoval asi v roce 1219 cestou z Francie do Itálie. Během této cesty také požehnal v Avignonu studnu se zkaženou vodou. Mnoho lidí se pak po vypití vody z této studny uzdravilo.

Panna Marie předává Dominikovi růženec
Ještě během pobytu ve Francii potkal se svými druhy na cestě z Toulouse skupinu německých poutníků. Když poutníci slyšeli, jak se mniši modlí a zbožně zpívají žalmy, připojili se k nim a čtyři dny je ze svých zásob hostili. Dominik měl výčitky, že se nechávají od poutníků živit, ale nemohou s nimi mluvit, protože si nerozumějí. Po modlitbě však hned dokázali mluvit německy, takže spolu mohli promlouvat další čtyři dny, než došli do Orléans. Zde se opět rozdělili a Dominik s bratry pokračoval do Paříže. Cestou je překvapila prudká bouřka, ale jakmile Dominik učinil rukou znamení kříže, šli uprostřed hustého deště zcela suší.
Po skončení každoroční kapituly v roce 1221 v Bologni byl Dominik již zcela vyčerpán dosavadní horlivou činností i přísnou askezí. Zemřel 6. srpna 1221 v místním dominikánském klášteře. S bratry se loučil slovy: „Neplačte, po smrti vám budu užitečnější než za živa.“ Pohřben byl podle svého přání v klášterním kostele sv. Mikuláše (dnešní bazilika sv. Dominika). Pohřbu se zúčastnil také kardinál Ugolino, který Dominika již jako papež Řehoř IX. 3. července 1234 svatořečil.
Z důvodu poškození hrobky při přestavbě kostela musely být ostatky v roce 1233 přeneseny. Při otevření rakve údajně mniši našli Dominikovo tělo nepoškozené a všimli si i příjemné vůně, která z hrobu vycházela.
Svatému Dominikovi se často přičítá zavedení růžence, ačkoliv jeho původ je pravděpodobně starší. Podle tradice modlitbu svatého Růžence zjevila Dominikovi Panna Marie, když se k ní po tři dny a tři noci modlil v hustém lese poblíž Toulouse, zklamaný z neúspěchů při kázání mezi heretickými Katary.
V každém případě se o rozšíření Růžence v následujících staletích významně zasadil právě Dominikem založený Řád bratří kazatelů.
Dominik bývá zobrazován v dominikánském šatu - bílé tunice a škapulíři, s dlouhým černým pláštěm s kapucí.


SEGOVIA

Seznam španělských starobylých měst se zdá být snad nevyčerpatelný. Tentokrát se podíváme do španělského vnitrozemí na sever od Madridu. Právě tady leží Segovia, hlavní město stejnojmenné provincie v autonomní oblasti Castilla – León.


Segovia není velká, co se týče počtu obyvatel, neboť je domovem jen pro 56 tisíc lidí. Důležitá je však svým historickým významem. Centrum města se dokonce dostalo na seznam světového a kulturního dědictví UNESCO.
Nevíme přesně, kdy tady vznikla první osada. Jméno však městu dali Keltové, v jejichž jazyce zřejmě znamenalo „pevnost“. Později se Segovia dostala pod nadvládu Římanů a stala se důležitou obchodní křižovatkou a strategickým místem. Rovněž se zde razily mince. Z města, vybudovaného na dlouhém ostrohu, stále dýchá historie a najdeme tu mnoho vzácných památek.
Doby Římanů nejzřetelněji připomíná proslulý akvadukt, který do města přiváděl vodu z řeky Frío. Sedmnáct kilometrů dlouhá stavba vede převážně pod zemí, je však zakončena monumentální, až 28,5 metru vysokou a několik set metrů dlouhou žulovou konstrukcí se 120 pilíři a 167 oblouky. Dvě patra kamenů, tyčící se nad náměstím Azoguejo jsou skutečně nepřehlédnutelné. Kvalitu práce starověkých stavitelů dokazuje fakt, že dílo ještě donedávna sloužilo svému původnímu účelu. A to prosím bylo postaveno a dobře drželo zcela bez malty či kovových spojovacích prvků (které byly pro jistotu částečně přidány až při novodobé rekonstrukci).


O tom, kdy byl akvadukt vybudován, nemáme žádné záznamy a původní bronzový nápis s datem stavby se nedochoval. Odhaduje se, že se tak stalo někdy ve druhé polovině 1. století. V současnosti je akvadukt každopádně velmi důležitou, možná vůbec nejdůležitější památkou v Segovii a jednou z nejzachovalejších římských staveb na Iberském poloostrově vůbec. Dokonce se dostal i do znaku města.
Další stavbou, kterou bychom při prohlídce města neměli vynechat, je Alcázar, tedy hrad. Stojí na skále nad soutokem řek Eresma a Clamores a vyniká svým charakteristickým tvarem, připomínajícím lodní příď. Počátky hradu jsou podobné minulosti jiných španělských hradů jako vejce vejci – za svůj vznik vděčí Arabům. Předpokládá se ovšem, že Arabové svou pevnost postavili na místě původního římského opevnění. Na významu hrad získal za panování Alfonsa VIII., který z něj udělal své královské sídlo a nechal jej značně rozšířit. Kastilští králové zde sídlili i v dalších staletích, kdy byl hrad postupně přistavován a upravován. V historii a obraně země sehrál mnohokrát významnou roli, a to až do přestěhování královského dvora do Madridu. Poté sloužil účelu poněkud méně vznešenému, neboť se z něj stalo vězení, a ve druhé polovině 18. století se sem nastěhovala škola pro dělostřelce. Zhruba o sto let později jej poničil požár, ale podařilo se ho opravit. Dnes je jedním z nejnavštěvovanějších španělských hradů. Uvidíte v něm tzv. Trůnní sál a Sál králů, které připomínají slavnou minulost hradu jakožto sídla královské moci, ale najdete tu i mnoho vzácných uměleckých děl.


Třetí významnou památkou ve městě je pozdně gotická katedrála, poměrně rychle vystavěná v letech 1522 až 1577 architektem Juanem Gilem. Tato budova na hlavním náměstí (Plaza Mayor) je zřejmě nejmladší velkou gotickou katedrálou v Evropě (když nepočítáme novodobé napodobeniny).
Kromě katedrály stojí v Segovii mnoho dalších kostelů, z nichž určitě stojí za zmínku alespoň starobylý kostel Vera Cruz (kostel Pravého kříže), nacházející se poněkud izolovaně za hradbami a za řekou Eresma. Budovu v románském stylu vybudovali templáři a v mnohém je podobná Chrámu svatého hrobu v Jeruzalémě. Pojí se k ní několik legend a záhad.

AVILA


Ve středověkém centru města Avila, které je obepnutém mohutnými hradbami potkáváme masopustní průvod. Pestrobarevná směs postav v historických krojích prochází křivolakými uličkami. Kejklířka, švec, tkadlena, urozené dámy i měšťané. Na malém náměstíčku se koná městský trh s ukázkami starých řemesel a tradičními pochoutkami. Jako bychom náhle vkročili přímo o pár století zpátky, do časů kdy toto město zažilo svůj největší rozkvět. Atmosféru typického středověkého města umocňuje skvěle dochované kamenné centrum. Ávila je jedním z nejlépe zachovalých a nejpůsobivějších hrazených měst ve Španělsku. Největší chloubou Ávily jsou vůbec nejlépe dochované městské hradby na světě.


Mohutné románské hradby o délce 2557 m jsou viditelné již zdaleka a obepínají historické jádro města. Jsou vysoké v průměru kolem 12 metrů a na šířku měří 3 metry. V hradbách je celkem 9 bran a 88 polokruhových věží. Nejpůsobivějšími z bran jsou Puerta de San Vincente a Puerta del Alcázar. Nejzajímavější částí hradeb je gotická katedrála. Byla postavena jako součást obranného systému, takže se podobá spíš pevnosti a její ochoz tvoří součást hradeb. Je to pro středověk snad až příliš typické spojení meče a kříže. Původ města Ávila je keltiberský a po 300 let se zde v nadvládě v podstatě pravidelně střídali křesťané a muslimové. Po pádu Toleda, ale roku 1088 definitivně Ávilu na Maurech dobyl Alfonso VI. Nechal pak zde v letech 1090 a 1099 vystavět mohutné hradby. Ávila se tak stala významným opěrným bodem rekonquisty.


Pro tuto „strážní věž“ Kastílie, jak byla Ávila nazývána, je typické chladnější podnebí, neboť je jedním z nejvýše položených španělských měst (1128m n.m.). V Ávile návštěvníci najdou je množství dalších architektonických zajímavostí. Je tady několik renesančních paláců a spousta kostelů.
Jedním z nejvýznamnějších je klášter Santo Tomás, který býval letním sídlem Katolických králů. Uvnitř se nalézá připomínka i připomínka poněkud nechvalné minulosti, náhrobek Velkého inkvizitora Tomase de Torrequemady, který zde v 15. století uspořádal jednu z nejbrutálnějších akcí španělské inkvizice a nechal upálit na 2000 lidí.



Zajímavou postavou pocházející z Ávily je Svatá Tereza, jejíž jméno je tady všudypřítomné. Její jméno nese i klášter založený na místě, kde se tato žena narodila. Svatá Tereza proslula v 16. století jako reformátorka karmelitánského řádu a také spisovatelka. Zakládala kláštery Bosých karmelitánek po celém Španělsku a inspirovala mnoho svých následovníků.
Mezi historické čestné tituly (udělené španělskými králi) patří Ávila del Rey („královská Ávila“), Ávila de los Leales („Ávila Věrných“) a Ávila de los Caballeros („Ávila Rytířů“). Právě název Ávila de los Caballeros byl oficiálním názvem města do roku 1877. Část města byla v roce 1985 zařazena ke světovému dědictví UNESCO.
Ávila je známá především působením svaté Terezie Ježíšovy a také pro své skvěle zachované středověké kamenné hradby. Jejich počátek sahá do 11. století a jejich původní účel byl chránit španělská území před Maury.

Terezie od Ježíše


Datum narození  28. března 1515
Datum úmrtí  4. října 1582
Blahořečena  24. dubna 1614 papežem Pavlem V.
Svatořečena  12. března 1622 papežem Řehořem XV.
Patronkou
Španělska, Chorvatska, mexického arcibiskupství, Ávily, Alby de Tormes, Neapole, španělských spisovatelů, prýmkařů, všech karmelitánských společenství, za milost moci se modlit, v duchovní nouzi, za vnitřní život, proti nemocem srdce a hlavy
Terezie od Ježíše
Svatá Terezie od Ježíše, též zvaná Terezie z Ávily (Terezie z Avily) nebo Tereza z Ávily, křestním jménem Teresa de Cepeda y Ahumada (28. březen 1515 Ávila – 4. října 1582 Alba de Tormes) byla španělská mystička a reformátorka karmelitánského řádu. Její svátek se slaví 15. října (v noci ze 4. na 15. října proběhl přechod na gregoriánský kalendář, přičemž vypadlo 10 kalendářních dní). Papež Pavel VI. ji 29. září 1970 vůbec jako první ženu jmenoval učitelkou církve (dnes jsou už čtyři).


Terezie byla dcerou rodičů obrácených ze židovství, rytíře Alonso Sáncheze de Cepeda a Beatriz d'Ávila y Ahumada. Tereziina matka Beatriz obzvlášť usilovala o to, aby z její dcery vyrostla zbožná křesťanka. Terezii již od dětství fascinovaly životy svatých a ve věku sedmi let utekla z domova s bratrem Rodrigem, protože chtěla zemřít jako mučednice mezi Maury. Zastavil je strýc, když se vracel do města a zahlédl Terezii s bratrem za městskými hradbami. Roku 1534 tajně odchází z domova a vstupuje do karmelitánského kláštera Vtělení v Ávile.
V klášteře však začala trpět nemocí. Záhy začala zakoušet duchovní vytržení, ovlivněna též knihou Abecedario espiritual, která po vzoru středověkých mystických spisů vybízela k vnitřní modlitbě a kontemplaci. K dispozici měla i jinou duchovní literaturu, která nejspíše ovlivnila také Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly.


Tvrdila, že během nemoci se pozvedla z nejnižšího stupně „vzpomínky“ do „zbožného ticha“ či dokonce „zbožné extáze“, která patří k dokonalému sjednocení s Bohem. V tomto posledním stupni, jak říkala, zažívala požehnané slzy. Jelikož chápala katolický rozdíl mezi smrtelným a lehkým hříchem, tvrdila, že pochopila hrůzu hříchu a vlastní povahu prvotního hříchu. Byla si také vědoma vlastní přirozené neschopnosti při konfrontaci s hříchem a potřeby absolutní podřízenosti Bohu.
Kolem roku 1556 několik jejích přátel prohlásilo, že její nově získané znalosti mají ďábelskou povahu, a ne božskou. Začala se trýznit a umrtvovat. Její zpovědník, jezuita sv. František Borgiáš, ji však přesvědčil o božské inspiraci jejích myšlenek. Na den sv. Petra roku 1559 získala Terezie pevné přesvědčení, že se jí zjevil sám Ježíš Kristus v tělesné podobě, i když neviditelné. Tato zjevení trvala téměř bez přerušení více než dva roky. V jiném zjevení ji opakovaně probodl serafín rozžhavenou špičkou zlatého kopí srdce, čímž jí způsobil nevýslovnou bolest v oblasti ducha i těla.
„Viděla jsem, že v ruce drží dlouhé zlaté kopí, na jehož železné špici jsem viděla malý oheň. Zdálo se mi, že mi je občas vráží do srdce a probodává mi vnitřnosti. Když kopí vytáhl, zdálo se, že vytáhl i vnitřnosti a nechal mě v ohni velké Boží lásky. Bolest byla tak velká, že jsem musela sténat a sladkost bolesti byla tak nevýslovná, že jsem si nemohla přát být jí zbavena…“
Toto zjevení se stalo inspirací pro jedno z nejznámějších Berniniho děl – Extázi sv. Terezy v Santa Maria della Vittoria v Římě.
Vzpomínka na tuto událost jí sloužila jako zdroj inspirace po zbytek života a motivovala celoživotní napodobování Ježíšova života a utrpení shrnutém v mottu, které se s ní obvykle spojuje: Pane, nechej mě trpět, nebo zemřít.
Těžištěm Tereziina mystického myšlení ve všech jejích spisech je vzestup duše ve čtyřech stupních (Život, kapitoly 10-22):
První z nich – vnitřní modlitba – je zbožnou kontemplací či koncentrací, odvracení duše od vnějších podnětů a především zbožná kontemplace Kristova utrpení a pokání (Život 11.20).
Druhou modlitbou je modlitba ticha, při níž je přinejmenším lidská vůle ztracena v Boží vůli na základě nadpřirozeného stavu darovaného Bohem, zatímco ostatní mohutnosti, jako je paměť, rozum a představivost, se ještě neodpoutaly od světského rozptýlení. I když je částečné rozptýlení způsobeno vnějšími úkony, jako je opakování modliteb či sepisování duchovních zkušeností, převažující duševní stav je ticho (Život 14.1).
Zbožné sjednocení není jen nadpřirozený, ale podstatně extatický stav. Také v tomto stupni je rozum ponořen v Bohu a pouze paměť a představivost se volně pohybují. Tento stav doprovází blažený pokoj, sladký spánek přinejmenším vyšších duševních mohutností, vědomé vytržení v Boží lásce.
Čtvrtý stupeň je zbožná extáze či vytržení, což je pasivní stav, kdy se ztrácí vědomí přebývání v těle (2. Kor. 12, 2-3). Činnost smyslů ustává, paměť a představivost jsou ponořené do Boha či omámené. Tělo a duch prožívají agonii sladké, šťastné bolesti. Ta přechází ze strašného ohnivého žáru, naprosté neschopnosti a nevědomí do období odloučenosti přerušeného někdy takovým extatickým vzletem, až je tělo doslova zdviženo do prostoru. Tento stav trvá půl hodiny a v odpověď na něj přichází několikahodinový odpočinek podobající se slabosti při omdlení doprovázený popřením všech mohutností ve spojení s Bohem. Z tohoto stavu se člověk probouzí v slzách a dochází k vrcholu mystické zkušenosti vedoucí k transu. (Tvrdí se, že ji skutečně více než jednou viděli levitovat během mše svaté. Vnitřní hrad sv. Terezie z Ávily).
Terezie je jedním z nejvýznačnějších autorů o vnitřní modlitbě a mezi autory mystické teologie zaujímá jedinečné místo. Ve všech pojednáních na toto téma mluví o osobních zkušenostech, které díky hlubokému vhledu a analytickým schopnostem byla schopná přesně vysvětlit. Její definice se objevuje v Katechismu katolické církve: „Vnitřní modlitba (oración mental), podle mého názoru, není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, v němž člověk důvěrně hovoří s tím, o němž ví, že je jím milován“.
V jejích spisech množství metafor podává živý obrazu mystické modlitby jako zavlažované zahrad

TOLEDO


Město plné vzácných památek má dvě dominanty, křesťanskou pevnost Alcázar a gotickou metropolitní katedrálu, v jejímž okolí se nacházejí všechny turistické atrakce. Na poměrně malém prostoru se tu střetávají různé kultury i architektonické styly. Kromě katolických kostelů a katedrál můžete ve městě najít i synagogy a mešity.

Toledo je vzdáleno pouze pár desítek kilometrů od Madridu. V historickém centru Toleda je všechno coby kamenem dohodil. Ocitnete-li se z nějakého důvodu ve větší vzdálenosti od centra, můžete se přiblížit taxíkem, nebo městskou hromadnou dopravou. Ačkoli je historické centrum města opravdu spletité a středověké uličky mohou být zrádné, cesta ke všem hlavním turistickým památkám je dobře značena


Toledo je přes dva tisíce let staré a po právu je zařazeno na seznam kulturního dědictví UNESCO. Svoje jméno město odvozuje od původního římského názvu Toletum. Město mělo výbornou strategickou polohu na březích řeky Tajo a bylo důležitým přepravním uzlem. Jeho význam stále rostl.

Po pádu Římské říše se stává hlavním města říše Vizigótů. V 8. století, po příchodu muslimů, dochází k nebývalému kulturnímu rozmachu a Toledo se stává městem tří kultur arabské, židovské a křesťanské. Během reconquisty dobývá v roce 1085 město Alfons VI. a Toledo se stává hlavním městem Kastilie a později celé říše.

Toledo se pyšní velmi bohatou a také významnou minulostí. Je známé jako římské Toletum, za kterých se město stalo oblastním centrem. A to jen do doby, než ho ovládli Vizigóti a po nich v 8. století Maurové. Následovalo období, kdy vedle sebe v klidu a souladu žili Maurové, Židé i křesťané, kteří přijali maurskou nadvládu. Město prosperovalo, obyvatelé si žili slušně a Toledo bylo nejvýznamnější výspou muslimů na severu. Dlouhá vláda Maurů nezanechala sice moc architektonických pozůstatků, ale zato dost ovlivnila zdejší mentalitu, atmosféru i kulturu. Toledo je také kolébkou nádherného mudejarského slohu, který ve městě můžeme obdivovat téměř všude. Najdeme ho na palácích, kostelech, klášterech, muzeích, synagogách i jednotlivých domech. Jde o jedinečný sloh muslimských stavitelů, kteří po dobytí města začali pracovat pro křesťanské vládce. Mudejarové bylo označení pro muslimy, kteří zůstali na reconquistou dobytém španělském území a kteří se nevzdali náboženství. V rámci křesťanských států si zachovali vlastní instituce, jazyk a kulturu, ale nebylo jim dovoleno vstupovat do státních služeb, proto se uplatnili zejména jako řemeslníci a jako stavitelé. Mudejarský sloh kombinuje prvky evropského a islámského umění. V 2. polovině 11. století se město snažil ovládnout křesťanský král Alfonso VI., a to s pomocí slavného rytíře El Cida (známého ze slavného eposu). Toledo učinil hlavním městem Kastilie a také základnou pro výpravy proti Maurům na jihu Španělska. Přesto se obě kultury překvapivě tolerovaly. Tahle vlastnost by se v dnešní společnosti docela hodila. Silný byl tou dobou i zdejší židovský vliv. Stálo tu sedm synagog, z nichž se dodneška dvě zachovaly a Židé měli i slušné postavení ve společnosti. Z těchto dob pochází nejslavnější toledské památky. Zlatý věk Toleda skončil trochu nečekaně v 16. století, kdy se hlavní město přesunulo do Madridu a také velký vliv sehrála proslulá španělská inkvizice a vyhnání všech nekřesťanů. Město mělo výbornou strategickou polohu na březích řeky Tajo, díky čemuž jeho význam rostl. Původně výhodná geografická poloha, která chránila město stáčející se řekou, nakonec ale znamenala konec moci města. Toledo totiž dál nebylo schopno nabídnout další prostor pro stále rostoucí administrativu říše a v 1. polovině 16. století právě proto císař Karel V. přesunul hlavní město do Madridu. Za španělské občanské války se město stalo dějištěm prudkých bojů mezi republikány a frankisty.

 Od římských dob se v Toledu těžila železná ruda a vyráběly kvalitní bodné zbraně nože, meče. Výroba toledských mečů dosáhla vrcholu v maurském období a v pozdním středověku. Zdejší nožířství má tisíciletou tradici a nůž, meč či něco podobného je typickým zdejším suvenýrem. Některé nože jsou skutečně úžasně zdobené. Říká se, že zbraně ze zdejší prvotřídní oceli používal už Hannibal, El Cid či japonští samurajové.

Toledské staré historické centrum je právem zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCO a je velmi navštěvovaným španělským turistickým cílem. Davy turistů (hlavně v létě) mají své opodstatnění.  Jsou tu skutečně úžasné historické architektonické památky, ve kterých se kloubí kultura židovská, muslimská i křesťanská. O Toledu se často tvrdí, že je nejcharakterističtější ukázkou španělské kultury. Historické centrum města snadno a nejlépe projdete pěšky. Historické centrum města je opravdu spletité, cesta ke všem hlavním turistickým památkám je ale dobře značena. V tomto článku najdete přehled všech turisticky zajímavých míst Toleda, které stojí za to navštívit. Pro lepší porozumění historickým památkám doporučujeme seznámit se také s podrobnějšími dějinami Španělska.

Alcázar

- Původní římský palác a později maurskou pevnost z 10. století nechal císař Karel V. v 16. století zbořit a na tomtéž místě nechal postavit pevnost. Ta sloužila jako královský dvůr, vězení a později jako vojenská akademie. Pevnost proslula hlavně v době španělské občanské války, kdy se v ní ukrývaly jednotky Frankových nacionalistů před republikánským zbytkem města. Po válce Franco pevnost používal jako symbol odporu nacionalistů proti republikánům. Dnes je v pevnosti muzeum, které se věnuje vojenským dějinám Španělska, zbraním i vojenské strategii. Zajímavá je třeba expozice středověkých mečů a brnění. Alcázar je obecným názvem pro typ pevnostní budovy stavěné ve městech na Pyrenejském poloostrově Maury.

V okolí Alcázaru můžeme navštívit několik zajímavých budov. Jednou z nich je mešita Mezquita de las Tornerías z 11. století, dnes pěkně zrekonstruovaná. V minulosti měla dokonce dvě podlaží. Občas se v ní pořádají výstavy výrobků zdejších řemeslníků. Dále je tu renesanční budova Hospital y Museo de Santa Cruz, která láká na některé z obrazů slavného španělsko-řeckého manýristického malíře, El Greca. Kromě jeho obrazů Nanebevzetí či Ukřižování tu jsou k vidění i koberce a tapiserie.

 Druhou z dominant města je velkolepá gotická katedrála jejíž stavba trvala mezi lety 1227 a 1493. Pyšní se krásně zdobeným interiérem i exteriérem, a to v různých stylech baroko, gotika i renesance, což bylo způsobeno dlouhou dobou trvání výstavby. Katedrále dominuje její 100 metrů vysoká věž. Hlavní loď lemuje 88 sloupů, hned u vstupu Puerto de los Leones najdete obří fresku sv. Kryštofa. Zajímavý je i zdejší kůr se zajímavými sochami. Naproti kůru je Capilla Mayor s oltářem sahajícím skoro ke stropu, která je pěknou ukázkou gotického umění. Hezký je také barokní oltář El Transparente, jehož zajímavostí je červený kardinálský klobouk visící před oltářem. Španělští kardinálové si mohou vybrat, kde chtějí být pohřbeni a klobouk tak označuje místo jejich posledního odpočinku, a to až do doby, než se zcela rozpadne. V katedrále je také víc než 20 postranních kaplí, ve většině z nich jsou krásně zdobené hrobky. Zajímavé skvosty jsou umístěny v pokladnici Tesoro. Najdete tu třeba tři metry vysoký stojan používající se při svátosti custodia. V sakristii jsou pak k vidění portréty apoštolů od El Greca a jeho obraz Svlékání Krista. Toledská katedrála patří mezi nejcennější památky španělské gotiky.

 Nedaleko katedrály je kostel Santo Tomé, ve které se nachází mistrovský obraz od El Greca, Pohřeb hraběte Orgaze. Obraz znázorňuje hraběcí pohřeb, na němž se objevil i sv. Štěpán a sv. Augustýn, aby světce osobně uložili do hrobu. Z obrazu je patrná El Grecova záliba v mystice, obraz ale hlavně svědčí o El Grecově malířském umění. Dodnes se vede řada odborných diskuzí o tom, kdo jsou postavy přihlížející pohřbu. Hned vedle kostela je palác z 15. století Palacio de Fuensalida a Taller del Moro. V něm zemřela Isabela, portugalská manželka císaře Karla V. Za zahradou pak najdete palác Taller del Moro ze 14. století.Mezi lety 1577 a 1614 ve městě žil a pracoval jeden z nejslavnějších španělských malířů, manýrista El Greco. Z jeho obrazů pak nejen milovníci umění dobře znají onu toledskou městskou siluetu s Alcázarem a katedrálou. El Greco neboli Řek, byl rodák z řecké Kréty. Nejprve působil v Benátkách, pak v Římě, později ve Španělsku. Nejprve doufal v práci na výzdobě Escorialu, ale když ho král Filip II. odmítl, vydal se do Toleda, kde žil a působil až do své smrti roku 1614. Některé jeho obrazy patří mezi skvosty španělského malířství a najdete je na různých místech ve městě. El Greco ovlivnil i pozdější slavné malíře jako třeba Picassa, Cezanna či Maneta. V Toledu tak můžete vidět jeho nejslavnější obrazy. Ve staré židovské čtvrti Judería se nachází Museo del Greco, zasvěcené jeho životu a dílu. Je tu obraz Pohled na Toledo i soubor Dvanáct apoštolů, ale i řada jeho dalších děl. Krom jeho děl jsou v muzeu i zrekonstruované původní umělcovy pokoje.

Hned vedle El Grecova muzea stojí synagoga Sinagoga del Tránsito a Museo Sefardí, která vznikla ve 14. století v maurském slohu a po vyhnání Židů se změnila v křesťanský kostel. Přilehlé muzeum se věnuje židovským dějinám ve Španělsku. Naproti synagoze je pak muzeum věnované dílům slavného španělského umělce Victoria Macha tvořícího v 1. polovině 20. století Museo de Victorio Macho. Jedinou dodnes zachovalou synagogou je Santa María la Blanca. Postavili ji mudejárští řemeslníci. Budova dodnes vypadá jako synagoga a uvnitř najdete krásné dekorativní mozaiky. Dalším svatostánkem ve městě je kostel San Juan de los Reyes, který byl původně součástí františkánského kláštera založeného katolickými panovníky Fernandem a Isabelou. Je zdoben řetězy, kterými byli spoutáni křesťanští vězňové z Granady, osvobození po opětovném dobytí města. Dále tu najdete klášter Convento de Santo Domingo el Antiguo, jehož součástí je i kostel, ve kterém se nachází hrobka slavného El Greca. Jsou tu krom toho vystavovány i umělecké poklady včetně El Grecových obrazů. Zdejší oltář byl mimochodem první zdejší El Grecovou zakázkou. Zajímá-li vás vizigótská historie, upozorníme vás na Museo de los Concilos y Cultura Visigodo, které se věnuje právě Vizigótům. K vidění tu jsou archeologické nálezy z jejich dob, šperky i dobové dokumenty. Skvělou ukázkou mudejárského slohu je také kostel Santiago del Arrabal, což je mešita přestavěná během vlády Alfonse VI. na kostel. Minaret je tu ale dodnes patrný.

Hlavním náměstím ve městě je Plaza de Zocódover, které je jakýmsi centrem města. Náměstí bylo v minulosti centrem společenského života, konaly se tu trhy i slavnosti. Žije to tu i dnes. Zajímavostí je nedaleká mudejárská brána Puerta del Sol ze 14. století s pěkným cimbuřím. V její horní přední části je zapracována část raně křesťanského sarkofágu. Hned za branou pak najdete jednu z vůbec nejstarších maurských památek ve Španělsku, maličkou mešitu Mezquita del Cristo de la Luz. Později byla používána jako kostel. Je to vůbec jedna z prvních budov v mudejárském slohu. Název mešity se nese v duchu zdejší legendy. Když král Alfons vjížděl do města, jeho kůň zastavil a poklekl na přední nohy. Začalo se kopat a objevila se Kristova socha, stále osvětlována i po 350 letech maurské nadvlády, olejovou lampou. Mešita byla vystavěna podle vzoru mešity v Córdobě. Další zajímavou bránou je pak brána z 16. století Puerta Nueva de Bisagra, považovaná za hlavní vstup do města. Hned vedle této nové brány stojí brána Puerta Vieja de Bisagra z 9. století s maurským portálem, kterou do města vítězoslavně projížděl král Alfonso VI. i slavný rytíř El Cid.

Z dalších míst nezapomeneme na středověký hrad San Servando. Ten byl v 7. století založen jako benediktinský klášter, později od 13. století ho obývali templářští rytíři. Dnes funguje jako hostel. Kousek od hradu stojí římský most Puente de Alcantára. Projděte se podél údolí, právě odsud a z mostů se vám naskytnou nejkrásnější výhledy na Toledo. Mimo městské hradby pak také najdete úžasný renesanční palác Hospital de Tavera. Ten hostí úžasnou sbírku uměleckých předmětů vévody z Lermy. Kromě obrazů tu je uložen i rozsáhlý nemocniční archiv se záznamy o všech nemocných, kteří tu kdy byli léčeni, a také tu je k vidění posmrtná maska zakladatele nemocnice.


GRANADA


 je úžasné město ležící na jihu Španělska v autonomní oblasti Andalusie. Nachází se v nadmořské výšce kolem 800 m. n. m. na úpatí pohoří Sierra Nevada na soutoku několik méně významných španělských řek. Má něco kolem 240 tisíc obyvatel, celá metropolitní oblast má ale víc než půl milionu obyvatel. Název města je spojován s granátovým jablkem (granado), které je symbolem města od doby Katolických králů.

Je ve znaku i na vlajce města. Jiná teorie o názvu města ale říká, že to pochází z arabského Gar-anat neboli Vrch poutníků.
Město plné pomerančovníků a se zasněženými vrcholky Sierry Nevady za zády je vynikající ukázkou andaluské orientální minulosti. Častokrát tu totiž budete mít pocit, že jste se ocitli v orientu. Maurská architektura je hlavním lákadlem města, na dohled jsou ale i již zmiňované hory vhodné jak na lyže, tak na turistiku, a jen o kousek dál na jih pak pobřeží Costa Tropical s plážemi. Granada je také univerzitní město, díky čemuž to tu žije i v noci, a to v řadě zdejších početných barů a klubů. V Granadě se jen těžko můžete nudit.
Město proslulo a miliony turistů ročně láká na světově proslulé památky maurské architektury, jimž dominuje světoznámá pevnost Alhambra. A co dalo této architektuře vlastně základ?

Uvádí se, že její základní stavební metody pocházejí z původních přenosných obydlí kočovných Arabů, kteří žili ve stanech – sloupy jako stanové tyče, zdi zdobené ornamenty tak, jako byly zdobené orientální koberce, fontány na nádvořích jako pramen vody v poušti. Samotné stavitelství má pak základ v 7. století, kdy se přidaly kupole, rozdílné vnitřní a vnější klenby či ornamentální výdoby jako arabesky (hlavně rostlinné motivy a geometické útvary), nápisy z Koránu aj. Granada byla posledním nezávislým maurským státem na španělském území, a to až do roku 1492, kdy po reconquistě upadla do rukou katolických králů Ferdnanda a Isabely, a to po obléhání, které trvalo sedm měsíců. Bylo to o 250 let déle, než reconquiste podlehla jiná andaluská města jako Sevilla nebo Córdoba. Největšího rozmachu Granada zažila ve 14. století. Tou dobou byla jedním z nejbohatších měst středověké Evropy, centrem obchodu, umění a vědy. Pokud nevíte mnoho o španělských dějinách, před cestou je určitě dobré si o nich něco přečíst. Jedině tak totiž význam památek, kulturu a historické pozadí nejlépe pochopíte. Náš průvodce má pro vás podrobný článek o dějinách Španělska.


Do Granady se, ostatně jako do jiných španělských měst, dostanete letecky z vybraných evropských a španělských měst, nebo vlakem či autobusem. My samozřejmě preferujeme dojet sem autem a po městě chodit pěšky, jelikož památky jsou rozprostřeny na poměrně malém prostoru a využití městské hromadné dopravy (metro a autobusy) pro přesouvání se mezi nimi nebude ani potřebovat. Jak se dostat na a z letiště do centra se dočtete tady. Kde je v Granadě vlakové a autobusové nádrží a jak se od nich dostante do centra najde tady. Další spoustu zajímavých praktických informací o Granadě můžete čerpat tady. V případě, že plánujete využívat městskou hromadnou dopravu a zároveň navštívit vybrané památky města, zvažte zakoupení turistické karty Granada Card. O tom, co se aktuálně v Granadě děje za akce, si zas můžete přečíst na oficiálních stránkách města.


A pojďme se podívat na to, co v Granadě stojí za vidění. Myslíme kromě úžasné Alhambry. Alhambra, proslulá maurská palácová pevnost, je jednou z nejzajímavějších, nejfotografovanějších a nejnavštěvovanějších památek v Evropě. Alhambra sloužila jako pevnost sultánům, posledním vládcům maurského království ve Španělsku. Alhambra je ale mnohem víc než pevnost. Je to ta nejlepší ukázka maurské architektury i života maurských obyvatel ve středověkém Španělsku, kterou v celé Evropě můžete vidět. Hlavním problémem a nepříjemností ale je, že tak neskutečně romantické místo, jakým Alhambra je, si v těch davech tisíců turistů prostě neužijete. Alhambra je dnes společně se starou arabskou čtvrtí Albaicín zapsána na seznamu UNESCO.
Rozsáhlý pevnostní komplex Alhambra je tvořen třemi částmi. Královským palácem (Palacios Nazaríes), skvostným parkem Generalife a pevností z 11. století zvané Alcazaba. Pevnost Alcazaba je jedinou původní stavbou, která tu stávala už v době, kdy si maurský vládce z dynastie Nasridských vybral Granadu jako své sídlo a hlavní město jeho království. Jmenoval se Ibn Al-Ahmar, a byl to onen vládce, za kterého se začala velkolepá Alhambra budovat. Nechal přestavět původní Alcazabu, obehnal ji mohutnými zdmi a za oněmi zdmi pak začal budovat palác. Unikátní záležitostí té doby byl také přívod vody. Velkolepým technickým činem bylo to, že palác byl zásobován vodou z odkloněného toku řeky Darro, která protékala původně 8 km od kopce, na kterém pevnost stojí. Bez zásobování vodou by totiž pevnost nikdy nemohla vzniknout. Královský palác dokončili až jeho následovníci ve 14. století, kteří k tomu původnímu přistavěli řadu komnat a sálů. Pevnost v minulosti vypadala asi takhle: Bylo tu správní centrum tvořené paláci, dalšími budovami, lázněmi, školami, mešitami, ubikacemi vojáků a také parkem. Z tohoto komplexu se dochovaly jen výše uvedené části. Po dobytí Granady Katolickými králi se začaly renovovat některé paláce, přestavěla se mešita, ale jinak byl palác ponechán v původním stavu. Větší škody pak ale napáchal jejich vnuk, císař Karel V., který celé jedno křídlo paláce nechal zbořit a nahradit ho tou dobou moderní renesanční přístavbou. Jeho následovníky pak Alhambra téměř vůbec nezajímala a nějakou dobu tak sloužila jako vězení. Další rány palác zažil na začátku 19. století, kdy ho dobyl Napoleon a jeho vojáci ho vyrabovali a dokonce se ho pokusili vyhodit do povětří. Tomu zabránil voják José García, který odstranil nastražené rozbušky, čímž palác zachránil. Jeho čin dnes připomíná plaketa na nadvoří Plaza de los Aljibes. Zájem o Alhambru znovu vzrostl v polovině 19. století a dnes je národní kulturní památkou. Navzdory dlouhému období zanedbávání, úmyslného vandalismu a často chybnému restaurování, kterým Alhambra prošla, zůstává stále nejkrásnějším příkladem maurského umění v Evropě.
Kvůli zmiňovanému obrovskému zájmu turistů a snahám o omezování počtu návštěvníků denně (na 6600 denně), velmi doporučujeme udělat si předem rezervaci vstupenek online nebo si je rovnou online koupit. Vstupenka je na konkrétní den a čas, přijdete-li pozdě, nebudete do paláce vpuštěni. Rezervovanou vstupenku je také nutné vyzvednout hodinu před rezervovaným časem. Alhambra nabízí různé druhy prohlídek: Denní prohlídky jednotlivých částí komplexu, denní prohlídky zahrady a vybraných budov, a dále pak osvětlené večerní a noční prohlídky vybraných míst. Vstupenky jsou vždy pro vybrané části komplexu. Detailní popis a veškeré praktické informace pro jejich výběr najdete na oficiálních stránkách. Nákup online vstupenek je pak možný tady.
Tady je přehled jednotlivých míst Alhambry, abyste si co nejlépe mohli vybrat, co vlastně tu chcete vidět. Z města se sem vydejte po cestě Cuesta de Gomérez, která stoupá z náměstí Plaza Nueva do kopce. Je to výstup asi na 20 minut. Kdybyste sem chtěli jet autobusem, nedejbože autem, tak více informací o autobusech i parkovišti najdete tady. Pokud půjdete po výše avizované cestě, brzy narazíte na renesanční bránu Puerta de las Granadas. Ta pochází z dob Karla V. Od ní pak vedou dvě cesty – pravá vede ke dvěma věžím pravděpodobně z 8. století, levá pak lesíkem kolem terasy s kašnou. Dostanete se tudy ke vstupu do pevnosti, tedy bráně Puerta de la Justicia z roku 1340. Můžete na ní vidět znaky islámu – klíč jako symbol Alláha a ruku s pěti prsty, které symbolizují pět pilířů islámu (modlení, pouť do Mekky, otevřenost k Bohu, půst a dobročinnost). Asi 5 minut chůze odsud je pak dnešní hlavní vstup a prodejna vstupenek. Mapy pevnosti, stejně tak mapy celé Granady, si můžete stáhnout tady.
Dvě hlavní části pevnosti, Alcazaba a Palacios Nazaríes, stojí naproti sobě a od sebe je dělí terasa z 16. století. Kousek u nich je pak renesanční palác Karla V. (Palacio de Carlos V.). Za zdmi samotné pevnosti je turistické zázemí v podobě hotelů, restaurací a kaváren. Hlavní vstupem se dostanete do východní části u parku Generalife. První zastávku v našem průvodci uděláme v pevnosti Alcazaba, ke které se dostanete bránou Puerta del Vino. Je to nejstarší část pevnosti. Jejím vrcholem je věž Torre de la Vela, která má název podle obřího zvonu. Právě na této věži byl po dobýtí města Katolickými králi symbolicky vztyčen křesťanský kříž. Říká se, že když poslední maurský vládce z padlého města prchal, pohlédl na kříž a rozplakal se. Přes nádvoří Plaza de los Aljibes z 16. století se dostanete do Královských paláců. V minulosti bylo nádvoří příkopem, které oddělovalo palác od pevnosti.

Královský palác (Palacios Nazaríes) je skvěle zachovalý a oproti mohutné Alcazabě působí neskutečně lehce. Tehdejší stavitelé skvěle pracovali s prostorem i se světlem, skvělá je také zdejší štuková výzdoba. Většinu dekorací zdobí citace z Koránu. Palác je vrcholný dílem maurského stavitelství. Zvenční působí poněkud nudně, takovým pevnostním dojmem, uvnitř je to ale neskutečná krása plná zdobených sálů, vnitřních nádvoří s bazénky, fontánami. Bazény a fontány symbolizují význam vody, kterou pro Alhambru měla. Palác je tvořen třemi částmi. První je Mexuar, jakási sněmovní část paláce a zároveň první tři řady pokojů, ve kterých sultánové vedli obchodní jednání a zasedali u soudu. Prvním místem je přijímací sál ze 14. století, ve kterém se sultán radil s rádci a ministry. Dalšími místnosti v Mexuaru je Zlatý sál (Cuarto Dorado) zdobený v dobách Karla V. Přes nádvoří Patio del Cuarto Dorado se vstupovalo do další části paláce, Seralla. Serallo byla část paláce, kde se příjímali cizí velvyslanci a významní hosté. Uprostřed této části se nachází nádvoří Patio de los Arrayanes lemované mramorovým sloupovím, přes které se vcházelo do jednotlivých pokojů. V opevněné zdejší věži najdete trůnní sál Salón de Embajadores (tedy Síň velvyslanců), vůbec největší místnost celého komplexu. Tady poslední maurský vládce podepsal podmínky kapitulace, které vyžadovali Katoličtí králové, a prý to bylo právě tady, kde Fernando domlouval s Kolumbem jeho plány na cesty do Indie. Třetí částí paláce je Harem, ve kterém si panovníci užívali.  Nachází se tady jedna z nejznámějších a nefotografovanějších částí paláce, Patio de los Leones (Lví nádvoří) (foto vpravo). Fotka z tohoto místa je už dnes považována za jeden ze symbolů Granady. Nádvoří s kašnou podpíranou dvanácti lvy bylo navrženo jako vnitřní zahrada a osázeno keřy, ze tří stran sousedí s královskými pokoji. Jedním ze sálů je Sala de los Abencerrajes s úžasným stropem, který nemá v paláci konkurenci. V této místnosti také jeden z maurských vládců nechal zabít šestnáct princů z rodu Abencerraje, protože se hlava rodu zamilovala do sultánovy největší oblíbenkyně. Oblíbená legenda tvrdí, že fleky na fontáně jsou prý pozůstatky jejich krve. Druhým sálem na nádvoří je Sala de los Reyes dekorovaný malbami na kůži. Dalším sálem je Sala de las Dos Hermanas (tedy Síň dvou sester). Název není obestřen nějakou záhadou vztahující se ke dvěma sestrám, jak byste mohli hádat, ale místnost ho má podle dvou mramorových kamenů v podlaze. Tenhle krásně zdobený pokoj byl prý hlavním pokojem sultánovy favoritky, ze kterého se šlo rovnou do sultánova pokoje. Ze sálu se lze také dostat na balkon Mirador de Daraxa pocházející z dob dobytí města křesťany. V rámci prohlídky projdete dalšími místnostmi, jednou z nich je také pracovna slavného amerického romantického spisovatele Washingtona Irvinga, který působil jako velvyslanec ve Španělsku a světu dal třeba povídku, kterou známe hlavně ve filmovém zpracování jako Ospalou díru. Další místností je Peinador de la Reina, tedy Královnina věž, což je pavilon, který býval modlitebnou sultánů a později šatnou manželky Karla V. Odsud se před nádvoří Patio de la Lindaraja dostanete do skvělých královských lázní (Baňos Reales). Jsou obrovské a ještě k tomu skvěle zdobené mozaikou. Na balkonech sedávali muzikanti a zpěváci. U věže Torre de las Damas býval největší bazén, chcete-li vodní nádrž, v celém komplexu. Upozorníme ještě na orientální zahradu Patio de la Acequia, která se rozprostírá kolem podlouhlého ústředního bazénku. Vodotrysky na obou stranách nad ním vytvářejí půvabné oblouky.
Palacio de Carlos V (foto vpravo) je palác, který jakoby sem vůbec nepatřil. Jeho strohé zdobení je téměř v opaku proti skvěle zdobenému orientálnímu maurskému stylu. Stavěn byl od roku 1526 a nikdy nebyl uplně dokončen, protože Karel V. krátce po zadání stavby Granadu opustil a už se sem nikdy nevrátil. Palác je ukázkou renesanční architektury a jeho autorem je jeden z Michelangelových žáků. V horním podlaží paláce je Muzeum krásných umění s řadou moderních obrazů a v přízemí pak najdete Muzeum Alhambry se sbírkou španělského a maurského umění, z nichž nejzajímavější je 1,5 metru vysoká váza z 15. století Jarrón de las Gacelas.
Poslední částí Alhambry, do které se můžete v rámci prohlídek vydat, je skvělá zahrada, chcete-li park, Generalife (foto vpravo). V maurských dobách muselo být místo skutečně výjimečné. Konaly se tu koňské dostihy, velkolepé ohňostroje či tu svá vystoupení měli slavní akrobaté i hadí ženy. Na nádvoří Patio de los Cipreses se údajně scházela ona sultánova favoritka s hlavou rodu Abencerrajesů, o které jsme mluvili výše. Generalife je systém teras vzájemně oddělených okrasnými keři, všude najdete jezírka, fontánky a úžasně kvetoucí a vonící cypřiše či pomerančovníky.
Věříme, že v našem článku je všechno, co k Alhambře musíte nutně vědět a můžeme se tak směle vydat do jiných míst Granady. Granada totiž není jen Alhambra. Úžasná je třeba také zdejší stará arabská čtvrť Albaicín,  od roku 1994 zapsána na seznamu UNESCO. Je to nejlepší čtvrť pro to, představit si, jak asi vypadala maurská Granada. Ve 13. století tu stávala pevnost a na třicet mešit, které byly později přestavěny na dnešní kostely. Typické jsou také domy zvané cármenes, typické domy s maurskými dekoracemi a zahradami, oddělené od ostatních zdí. Nachází se na svahu kopce Sacromonte, podél městských hradeb a většina turistů sem vstupuje po ulici Carrera del Darro. Vede sem ale i celý labyrint strmých úzkých uliček, v nichž najdete muslimské obchůdky. Právě z tohoto kopce je mimochodem nejhezčí pohled na Alhambru, přesněji je to z vyhlídky Mirador de San Nicolas. Na ulici Carrera del Darro jsou k vidění staré arabské lázně (Baňos Árabes), což je komplex z 11. století, který navštěvuje jen velmi málo turistů. Jsou tu ale ještě jedny arabské lázně, a to Baňos Árabes Al Andalus. To je několik nádrží s různě teplou vodou a krásnými mozaikami a zdobením. Uděláte si skvělý přehled o tom, jak vypadaly originální maurské lázně. Pořád na té jedné ulici, na Carrera del Darro, můžete také vidět pěkný renesanční palác Casa de Castril, ve kterém je archeologické muzeum. Dále je tu několik kostelů, klášter Convento de Santa Catalina z 16. století či pozůstatky maurských hradeb a jiných staveb z této doby. Upozorňujeme také na to, že Albaicín je čtvrtí, kde hrozí zvýšený výskyt kriminality v podobě krádeží. Proto dodržujte všechny potřebné zásady. Pokud nevíte, jaké to jsou, přečtěte si našich pár rad tady.
Sacromonte je zase cikánská čtvrť. Stejně jako po celé Andalusii, i v Granadě najdete početnou cikánskou komunitu, z níž většina se považuje za nejlepší umělce (tanečníky či zpěváky) v oblasti flamenca. U zdejší části maurských hradeb najdete jeskyně, ve kterých dříve cikáni žili. Stále je to nejlepší místo, kde vidět flamenco, i když řada dnešních vystoupení je dnes už spíše turistická a kvalitní flamenco tu nenajdete snadno. Za nás asi zmíníme jen klub Los Faroles, kde se konají večerní vystoupení. Jiný zdroj uvádí za vyhlášený podnik také podnik Venta el Gallo.
V Granadě ale nejsou jen maurské památky, najdete tu i řadu těch křesťanských. Těm dominuje Královská kaple (Capilla Real) v centru města hned vedle granadské katedrály.  Jak už název napovídá, kaple slouží jako mauzoleum pro katolické panovníky. Najdete tu hrobky Fernanda označenou písmenem F, hrobku královny Isabely, jejich dcery Johany Šílené i jejího manžela Filipa Sličného. Nad nimi jsou portréty z mramoru z 1. poloviny 16. století. Isabela si sice vždycky přála, aby byla pohřbena na jiném místě ved městě. Ve zdejší sakristii je k vidění Fernandův meč, Isabelina královská koruna i sbírka obrazů nejen středověkých vlámských mistrů. U Královské kaple stojí renesanční katedrála (foto v textu), s jejíž stavbou se začalo roku 1521. A až do 18. století byla nedokončená. Jen kousek odsud je pak jedno z nejživějších granadských náměstí, Plaza Bib-Rambla obklopené budovami městské samosprávy z 19. století. Náměstí dominuje fontána ze 17. století. Dříve se tu konaly rytířské turnaje i popravy. Z náměstí se dostanete k zrekonstruovanému maurskému bazaru Alcaicería z 15. století, kde si u hlavně muslimských obchodníků můžete nakoupit celou řadu orientálního zboží nebo suvenýrů. Dnes z původního bazaru zničeného požárem v 19. století, který byl spletí uliček mezi náměstími Plaza Nueva a Plaza Bib-Rambla, zbyla jen ulička Calle Alcacería. Z dalších maurských budov pak zmíníme Palacios de la Madraza, původně arabskou univerzitu nebo dvůr bývalého skladiště a hostince pro kupce, Corral del Carbón. Ještě zmíníme stále funkční nemocnici San Juan de Dios s renesančními atrii a dále pak renesanční klášter Convento de San Jerónimo založený katolickými panovníky, později sloužil jako kasárna či stáje kavalérie. Jeho nádvoří je plné pomerančovníků a citronovníků. Úžasný je pak karteziánský klášter La Cartuja, vůbec jeden z nejkrásnějších svého druhu ve Španělsku, postavený v barokním stylu. Slavný španělský dramatik a básník Federic García Lorca se narodil jen kousek od Granady, ale v létě celá rodina pobývala v Granadě v domě Huerta de San Vicente. Je to rozsáhlý komplex, ve kterém je dům i ložnice, ve které básník vytvořil své nejlepší básně. V jeho pokoji je dochován jeho stůl, postel i plakát divadelní společnosti, kterou pomáhal zakládat. Celý komplex stojí v obrovské růžové zahradě Parque Federico García Lorca. Ve vesnici Fuente Vaqueros se Lorca narodil a v jeho rodném domě se nachází jeho muzeum (Casa Museo Federico García Lorca) s jeho osobními předměty. Sál Lorca o Granadě kdysi řekl: "Je to město stvořené pro sny a snění."
Byla by škoda, kdybyste svou návštěvu Granady omezili jen na samotné město. Máte-li čas a ideálně k dispozici vlastní auto, vyrazte i do míst v širším okolí Granady nebo do spousty jiných zajímavých míst v Andalusii. Cesty po světě pro vás mají připravený samozřejmě i podrobný průvodce po těchto místech, který si můžete přečíst tady. Přejeme vám krásnou cestu!


ALICANTE


Alicante (katalánsky / valencijsky Alacant) je přístavní město ve Španělsku, sídlo provincie Alicante, nejjižnější části autonomního společenství Valencie. Ve městě v současnosti (2008) podle odhadů žije 331 750 obyvatel, v celé metropolitní oblasti (s městem Elche a dalšími sídly) pak 757 443 obyvatel. Více než pětinu obyvatel tvoří cizinci, přistěhovalí v mohutné vlně imigrace na počátku 21. století; Alicante je tak jedním z nejrychleji rostoucích měst v zemi. Zdejší ekonomika je založená především na turistickém ruchu. Město založili Římané a pojmenovali ho Lucentum (Město světla). Ve druhé pol. 8 st. Alicante ovládli Arabové, v roce 1246 je dobyl zpět Alfonso X. pro Kastilskou korunu. V roce 1308 se město stalo součástí Valencijského království. Dnes je součástí regionu Valencie.


Staré Město se rozkládá na pobřeží Středozemního moře pod vrchem Monte Benacantil (169 m). Na vrchu Benacantil je hrad Santa Bárbara, založený již 200 let před K., současné opevnění je částečně z 9 st. K nejvýznamnějším stavbám na Starém Městě náleží katedrála San Nicolas ze 17. st. Ještě staršího data, ze 14. až 16. st., je bazilika Santa María, kterou lze nalézt na náměstí Plaza Santa María (Calle Mayor, Villavieja).

Trojici významných staveb na Starém Městě doplňuje budova alicantské radnice se dvěma věžemi na náměstí Ayuntamiento de Alicante (Radniční nám.), barokní stavba z 18. st. Západně od Starého Města leží čtvrť Centro. Jednu z dominant čtvrti tvoří výšková budova Gran Sol (hotel, výška 97 m, 1970). Velká část zástavby ve čtvrti Centro je ze 70. a 80. let min. st., nicméně i zde je několik historických staveb, kostel Nuestra Seňora de Gracie či alicantské divadlo Teatro Principal. Severně od čtvrti Centro leží na vrchu Tossal pevnost San Fernando. Z centrálního hlavového nádraží Alacant Terminal odjíždějí rychlovlaky Euromed (směr Valencia – Barcelona), AVE (směr Madrid), Alvia (směr severozápad země) a hrstka regionálních spojů. Příměstské vlaky cercanías jezdí na linkách do Murcie a Sant Vicent del Raspeig.


Z města pravidelně vyplouvají trajekty na Baleárské ostrovy a do Alžírska. Hromadnou dopravu ve městě zajišťuje především rychle se rozrůstající tramvajová síť, která postupně spojuje Alicante s dalšími městy aglomerace; v polovině roku 2008 např. dorazila do obřího letoviska Benidorm.
Město má k dispozici mezinárodní letiště Alicante-Elche, které se nachází asi 9 km od centra. Na letišti se nachází dvě poměrně velká parkoviště a celá řada autopůjčoven (například Avis, Europcar či Hertz). Místní hotely zajišťují kyvadlovou dopravu pro své ubytované.



VALENCIA


Valencie (valencijsky València, španělsky Valencia) je město, ležící na Costa del Azahar (volný český překlad Pobřeží pomerančového květu), což je průmyslová oblast při Valencijském zálivu. Počtem obyvatel je třetím největším městem ve Španělsku.


Město leží na řece Turia, přibližně uprostřed cesty mezi městy Castelló de la Plana a Alicante. Valencia je hlavním městem provincie Valencia a Valencijského společenství. Město mělo v roce 2008 810 000 obyvatel. Počet obyvatel městské aglomerace Valencie byl v roce 2000 kolem 1 012 000 lidí. Celkový počet obyvatel (zástavba a satelitní města) byl v roce 2005 1 623 724 obyvatel.


Valencia má středomořské klima se suchými a horkými léty a mírnými zimami. Valencie byla založena při římské kolonizaci roku 138 př. n. l. za konzula Decima Iunia Bruta Callaica, a to pod názvem Valentia Edetanorum. Po osmi stoletích, v roce 711, obsadili město Arabové, kteří sem přinesli také svůj jazyk, zvyky, islámské náboženství a právní řád. Arabské panství se udrželo půl tisíciletí; v roce 1238 král Jakub I. Aragonský město dobyl a půdu rozdělil mezi šlechtu, která se účastnila jeho tažení. Jakub zavedl nové zákony, takzvané valencijské furs (španělsky fueros), jejichž platnost se rozšířila na celé Valencijské království. Platnost furs ukončil v 18. století španělský král Filip V.: mělo jít o trest za to, že se Valencie spojila s císařem Karlem VI. ve válce o dědictví španělské.


Po období stagnace začalo město v 2. polovině 19. století rychle růst za někdejší hradby, které byly zbořeny. Během španělské občanské války byla Valencia krátce hlavním městem druhé španělské republiky, poražené nakonec fašisty. Teprve v roce 1982 byla obnovena valencijská autonomie, čímž vzrostl i význam Valencie jako jejího hlavního mStřed Valencie leží v záhybu ramene řeky Turia, necelých pět kilometrů západně od Středozemního moře. Vlastní tok řeky, respektive její koryto, byl ve druhé polovině dvacátého století přeložen na jih od města. V bývalém korytě (přes které stále vedou mosty) je dnes přes 9km dlouhý park Jardí del Túria, který je jedním z největších městských parkú v Evropě. Ve středu města se nachází katedrála Panny Marie (lidově ve valencijštině zvaná la Seu) ze třináctého století, postavená na místě někdejší mešity, které ale zase předcházela vizigótská katedrála. Katedrála má tři brány, jeden z hlavních vstupů je z náměstí Plaça de la Reina, druhý z Plaça de la Seu. Vedle katedrály stojí gotická věž s barokními prvky el Micalet (Michálek). V jihozápadní části náměstí Plaça de la Reina, respektive již na malém náměstí Plaça de Santa Caterina, stojí kostel sv. Kateřiny z 13. st. V 16. st. rekonstruován, v 18. st. barokně upraven. Zvonice je z konce 17. st.[1]
Na okraji historického centra jihozápadně od katedrály najdeme rozlehlou modernistickou budovu tržnice Mercat Central (Hlavní nebo Centrální tržnice) z roku 1914. Naproti stojí jediná valencijská památka zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO, gotická budova tzv. Hedvábné burzy La Llotja de la Seda. Stavba je z let 1482 až 1548 a jedná se o jednu z mála dochovaných gotických památek ve městě. Ve stejné ulici je farní kostel Sant Joan del Mercat, založený v roce 1240, současná podoba je ze 17. a 18. st. Jižně od kostela se nachází jedno z největších náměstí centra města Plaça de l'Ajuntament (bohužel slouží spíše jako dopravní křižovatka), kde se nachází historická budova radnice. Sto metrů jižně pak leží valencijské vlakové nádraží Estació del Nord, budova je z roku 1917.
Mimo oblast starého města, v jihovýchodní části Valencie, v oblasti parku Jardín del Turia, leží komplex budov současné architektury Město umění a věd od původem místního architekta S. Calatravy. Calatrava dosáhl mezinárodního věhlasu, jeho práce jsou často kontroverzní zejména co se týče charakteru veřejného prostoru, uživatelské přívětivosti, užitých materiálů a následně údržby a trvanlivosti staveb.
Valencie se skládá z 19 městských částí, respektive okrsků (distritos) a 87 čtvrtí (barrios). Některé okrsky a čtvrti dříve bývaly samostatnými obcemi, které se v druhé pol. 19. st. staly součástí Valencie. Každý městský okrsek se dále skládá ze čtvrtí (uvedené v závorce). Střed města leží v části Ciutat Vella (Staré Město).


Ciutat Vella (La Seu, La Xerea, El Carmen, El Pilar, El Mercado, San Francisco), Eixample (Russafa, El Pla del Remei, Gran Via), Extramurs (El Botànic, La Roqueta, La Pechina, Arrancapins), Campanar (Campanar, Les Tendetes, El Calvari, Sant Pau), La Saïdia (Marxalenes, Morvedre, Trinitat, Tormos, Sant Antoni), Pla del Real (Exposició, Mestalla, Jaume Roig, Ciutat Universitària), Olivereta (Nou Moles, Soternes, Tres Forques, La Fontsanta, La Luz), Patraix (Patraix, Sant Isidre, Vara de Quart, Safranar, Favara), Jesús (La Raiosa, L'Hort de Senabre, The Covered Cross, Saint Marcelino, Real Way), Quatre Carreres (Montolivet, En Corts, Malilla, La Font de Sant Lluís, Na Rovella, La Punta, Ciutat de les Arts i les Ciències), Poblats Marítims (El Grau, El Cabanyal, El Canyameral, La Malva-Rosa, Beteró, Nazaret), Camins del Grau (Aiora, Albors, Creu del Grau, Camí Fondo, Penya-Roja), Algiròs (Illa Perduda, Ciutat Jardí, Amistat, Vega Baixa, la Carrasca), Benimaclet (Benimaclet, Camí de Vera), Rascanya (Orriols, Torrefiel, Sant Llorenç), Benicalap (Benicalap, Ciutat Fallera), Pobles del Nord (Benifaraig, Poble Nou, Carpesa, Cases de Bàrcena, Mauella, Massarrojos, Borbotó), Pobles de l'Oest (Benimàmet, Beniferri), Pobles del Sud (Forn d'Alcedo, Castellar-l'Oliveral, Pinedo, el Saler, el Palmar, el Perellonet, la Torre, Faitanar)


BARCELONA


Barcelona je hlavním městem autonomního Katalánska, jedné z mnoha oblastí Španělska. Zdejší slunné počasí láká obdivovat krásy moře a plážové pohody na Costa Brava. Historická Barcelona však nabízí mnohem víc než jen typickou dovolenou u moře. Tato evropská metropole oplývá mnoha krásami a nese v sobě mimo jiné odkaz jednoho z největších umělců své doby – geniálního architekta Antoni Gaudího. V Barceloně můžete obdivovat hned několik jeho originálních staveb, které vás na chvíli vytrhnou z reality a nechají unést do říše symbolů a snů. Kromě nich tu najdete mnoho dalších památek, slunný přístav, lanovky, paláce, nákupní třídy i tradiční čtvrtě, množství romantických restaurací, dobré jídlo, pití a to vše zaobalené do úžasného zážitku, který vás vytrhne ze všech starostí všedních dní.


Ať se sem chystáte na nevšední dovolenou, poznávací zájezd nebo eurovíkend, můžete si být jisti, že vás tohle město nezklame.
Barcelona je hlavní město Katalánska, současně je i hlavní město provincie Barcelona. Leží při pobřeží Středozemního moře na východě Španělska. Po Madridu je druhým největším španělským městem (1,6 milionu obyvatel, v aglomeraci téměř 3 miliony). Je známá také díky originálním stavbám architekta Antoni Gaudího a jeho současníků.
Barcelona je sídlem arcibiskupa, má několik univerzit a vysokých technických a obchodních škol a také řadu významných knihoven. Je důležitým průmyslovým centrem severovýchodního Španělska, okolní kraj je velice bohatý na suroviny. Byla také dějištěm olympijských her v roce 1992. Barcelona náleží k nejvýznamnějším a nejvíce navštěvovaným evropským městům. Svou polohou a relativní blízkostí u francouzských hranic je pro mnoho Evropanů snadněji dostupná než hlavní město Španělského království Madrid


Barcelona byla pravděpodobně založena ve 3. st. před K. kartaginským generálem Hamilkarem Barkasem a pojmenována Barcina. V roce 218 před K. obsadili Barcelonu Římané. V této době však neměla takovou důležitost jako jihozápadně ležící Tarragona. Po úpadku Římského císařství převzali vládu nad městem ve 4. st. Vizigóti a v průběhu 8. st. město dobyli Maurové. V témže století Barcelonu obsadil Karel Veliký. Na konci 12. st. se Barcelona stala jedním z hlavních ekonomických a obchodních center Aragonské koruny. V roce 1469 však došlo ke sňatku Ferdinanda II. Aragonského s Isabelou I. Kastilskou, což mělo za následek přenesení politické moci do Madridu. Následný rozvoj obchodu s Amerikou řízený z Madridu a snaha o centralizaci moci vedly k úpadku Barcelony a nespokojenosti jejich obyvatel. To vedlo k válce v letech 1640 - 59, ve které byli Katalánci a jejich francouzští spojenci poraženi. V 19. st. město zažívá rozvoj, do Barcelony se stěhují noví obyvatelé, je založena čtvrť Eixample s rovnými městskými třídami, kam se přesouvá barcelonská střední vrstva. Na přelomu 19. a 20. st. jsou vystavěny nové secesní paláce, začínají práce na nové katedrále a nastává obroda katalánské kultury (literatura, divadlo, výtvarné umění). V roce 1939 je město obsazeno fašisty, což vede k řadě represí, mimo jiné zákazu výuky katalánštiny na školách. Přechod k demokracii nastává až v roce 1975, po smrti F. Franca. Katalánsko získává status autonomního regionu a v roce 1980 je zvolena první katalánská vláda. V roce 1992 se v Barceloně konaly Olympijské hry


K nejznámějším dílům Gaudího patří chrám Sagrada Familia, symbol města a mistrovské dílo, které dodnes není dokončeno (jeho výstavba stále probíhá, protože je ale financována pouze z darů, práce postupují pomalu). Dostavba je plánována na rok 2026. Gaudí dal tomuto objektu od roku 1883 až do své smrti v roce 1926 veškerou svou tvůrčí sílu. Mohutná stavba s osmi vysoko čnějícími věžemi se mezitím stala nejvýraznějším bodem v siluetě Barcelony. Z jeho věží, kam se stoupá po točitých schodech, je nádherný výhled na celé město a jeho okolí. V centru města jsou další Gaudího známé stavby, dům Milà (Casa Milà), dům Batlló (casa Batlló) a Park Güell.
V parku Güell, odkud je rovněž pěkný výhled, se nachází muzeum Gaudího a spousta zajímavostí, například kamenné lavičky zdobené barevnými keramickými střepy. K slavným kulturně historickým památkám Barcelony patří také „Gotická čtvrť“, kterou tvoří soubor staveb ohraničený římskými hradbami s dominující gotickou katedrálou sv. Kříže a sv. Eulálie.
Na náměstí Plaça del Rei stojí muzeum historie města, v jehož podzemí můžeme vidět vykopávky z římského období. Kdysi tu byly lázně s bazénem, byly tu nalezeny i vodní kanály a amfory. Na náměstí Plaça del Rei stojí rovněž Palau del Lloctinent, palác místokrále z 16. století. Dnes je v něm umístěn Archív Koruny Aragonské.


Barcelona má spoustu gotických památek; pocházejí z dob jejího největšího rozkvětu. Mnoho jich najdeme ve čtvrti Barri Gòtic. Mezi nejdůležitější určitě patří budova radnice zvaná Casa de la Ciutat na náměstí Plaça Sant Jaume.
Středověké loděnice Les Drassanes leží nedaleko přístavu a jsou největším a nejzachovalejším zařízením tohoto druhu. Byly vybudovány ve 14. století a dnes je v nich Námořní muzeum. Městskou čtvrtí Ribera, jejíž ulice se křižují v pravých úhlech, vede ulice Montcada. Existovala již ve 12. století a bydlely v ní nejmocnější šlechtické rodiny města. V palácích Palau Aguilar a Palau del Baró de Castellet (15. století) je dnes Picassovo muzeum. Výtvarné umění starších dob lze obdivovat v Katalánském národním uměleckém muzeu. V barokním paláci Dalmases (17. století) se dochovala gotická kaple.
El Pi je jeden z nejstarších kostelů ve městě (14. století) a jeho věž tvoří jeden z nejcharakterističtějších rysů gotické čtvrti. Na fasádě zaujme i rozměrná rozeta. Kostel Santa Ana stojí dodnes jakoby v ústraní, ačkoli nedaleká Plaça de Catalunya (náměstí s fontánami) kypí velkoměstským životem. Jeho stavba trvala dvě staletí a je charakteristická tím, že zachycuje přechod od románského stylu ke gotické architektuře.
Za nejlepší výtvor katalánské gotiky pokládají mnozí obdivovatelé kostel Santa Maria del Mar. Stavěl se ve 14. století.
V barokním kostele La Mercè, který původně patřil ke konventu milosrdných bratří, se uctívá gotická socha ochránkyně a patronky Barcelony, Boží Matky milosrdné.
Katedrála sv. Kříže a sv. Eulálie je gotická stavba budovaná od 13. do 20. století na místě dvou starověkých kostelů. V kryptě svaté Eulálie pod hlavním oltářem uvidíme jemně opracovaný alabastrový sarkofág. Oltářní obrazy, které představují sv. Gabriela, sv. Ambrože, sv. Martina a Proměnění Krista, jsou nejcennějšími uměleckými poklady katedrály.
Klášter Pedralbes založila roku 1326 královna Elisenda z Montcada. Rychlý postup stavebních prací způsobil, že kostel, křížová chodba s třemi galériemi a klášterní budovy tvoří vzácnou harmonickou jednotu. V presbyteriu vedle oltáře je náhrobek zakladatelky.


Mořské akvárium  – prvotřídní akvárium se 22 obřími akvárii a 80 metrů dlouhým skleněným tunelem protínajícím obří nádrž se 6 miliony litry vody. Zde je možné vidět žraloky, rejnoky, měsíční rybu a další ryby z oblasti Středozemního moře. Barcelona je živým velkoměstem, leží v oblasti středomořského přímořského klimatu, které se vyznačuje poměrně suchým létem. Srdcem Barcelony je bulvár Ramblas (Les Rambles), který je bezpochyby nejživějším místem města. Tato pestrá a živá ulice se táhne od Plaça Catalunya (náměstí s fontánami) až k přístavu (nábřeží s molem a dominantním 68 metrů vysokým podstavcem se sochou Kryštofa Kolumba). Rambla byla původně korytem potoka.


KLÁŠTER MONTSERRAT


Podle pověsti v roce 880, jednu sobotu odpoledne viděli pastýři sestupovat z nebe silné světlo, doprovázené líbeznou melodií. Příští sobotu se zjevení opakovalo. Následující čtyři soboty pastýře doprovázel farář z Olesy de Montserrat, který měl zjevení potvrdit. Když se biskup dověděl o této události, zorganizoval návštěvu místa, během které byla objevena jeskyně, v níž byla nalezena Svatá socha. Biskup hodlal přenést sochu do Manresy, avšak při jejím vytahování z jeskyně socha tak ztěžkla, že s ní nebylo možno pohnout. Biskup tento jev vyložil jako přání Svaté Panny zůstat na tomto místě a nařídil zde vybudovat kapli.


Další legenda o založení kláštera je spojena s poustevníkem Juanem Garinem.
Zdejší klášter v horách patří k nejvýznamnějším náboženským památkám v celém Katalánsku. Stará tradice praví, že každý věřící sem musí alespoň jednou za život podniknout noční výlet, aby zde ráno mohl sledovat nádherný východ slunce.
Montserrat měl svůj náboženský význam i před vznikem křesťanství, kdy na vrcholu hory existovala svatyně zasvěcená Venuši, kterou postavili Římani. Vůbec první textová zmínka o klášteru na vrcholu pochází z roku 888. Podle ní byla stavba započata roku 880 a prvními obyvateli byli mniši - poustevníci. Ti zde kromě kláštera vybudovali a následně i obývali několik pousteven.
Zázrak spojený s Montserratem přišel o nějakou dobu později - ve 12. století zde byla nalezena Černá Madona. Díky tomu se místo stalo cílem poutníků z celého světa. Mezi nimi nechyběl například papež Benedikt XIII., Kryštof Kolumbus, Miguel de Cervantes nebo celá plejáda španělských králů a jiných prominentů.


Klášter v současné podobě existuje teprve od 19. století, protože ten původní byl zničen napoleonskými vojsky a následně znovu vybudován místním řádem Benediktinů. Jakmile dorazíte na vrchol, můžete si projít celé opatství, klášter i baziliku a obdivovat krásnou goticko-renesanční architekturu a dozvědět se více o tom, jakou roli má zdejší klášter v bohaté katalánské historii.


Vůbec nejzajímavější zde je socha Černé Madony, o které pověst praví, že s ní benediktýnští mniši nemohli pohnout a proto kolem ní vystavěli klášter.
Každý den od 13.00 v klášteře můžete slyšet vystoupení chlapeckého pěveckého sboru Escolania de Montserrat, který patří k jedněm z nejstarších v Evropě.


Kousek od kláštera staví i dvě zubačky, které vám odhalí něco více ze zdejších krás - jedna vás doveze k jeskyni Santa Cova Pozor, zubačka Santa Cova je od roku 2019 zavřená do neurčita. V té podle starých pověstí pastýři našli původní obrázek Černé Madony. Druhá zubačka vás vyveze nad město, do výšky 1 100 metrů, odkud si z vrcholu Sant Joan můžete dopřát ještě lepší pohled na široké okolí. Zubačky máte zdarma, pokud máte některý z níže zmíněných kombinovaných lístků. V opačném případě je třeba za každou zaplatit. Výhled urVíce o historii kláštera a katalánské kultuře obecně se můžete dozvědět v muzeu, které je součástí opatství. Jestli jste milovníkem umění, rozhodně to stojí za návštěvu, jelikož tu najdete díla velikánů jako byl např. Monet, Degas, Picasso nebo Dalí. Muzeum je otevřené každý den od 10.00 do 17.45 a vstupné vyjde na € 7. Na webu muzea se dají zakoupit vstupenky online, což doporučuji, protože se tak díky tomu vyhnete frontám. To je ale i obecná rada pro návštěvu Montserratu – přivstaňte si, dorazte co nejdříve to jde, abyste se vyhnuli davům turistů a vše si vychutnali v co nejlepší atmosféře.

CARCASSONNE


První sídliště na místě dnešního Carcassonne založili Keltové. Z jejich řeči pochází i název Carcaso.
Ale legenda zní mnohem zajímavěji. Podle pověsti obléhal Carcassonne již pátým rokem Karel Veliký. Městu pomalu docházely zásoby a obyvatelstvu nezbývalo nic jiného než se brzy vzdát. Hradní paní byla žena saracénského krále Balaacka, Carcas. Aby hrad zachránila, uchýlila se ke lsti. Z posledních zásob nechala vykrmit prase a když bylo dostatečně tlusté, shodila jej z hradeb přímo před Karla Velikého. Obléhatelé byli již sami na hranici vyčerpání a tak si při pohledu na vykrmené zvíře mysleli, že na hradě musí být jídla víc než dost. Zdrceně se tedy obrátili na cestu k domovu. Rozradostnělá tímto úspěchem nechala Dame Carcas znít všechny městské zvony. Karlovo vojsko si na odchodu jenom povzdechlo Dame Carcas sonne, což znamená Deme Carcas zvoní. A tak přišlo Carcassonne ke svému jménu.


Carcassonne je město v jižní Francii v departementu Aude a regionu Languedoc-Roussillon, asi 70 km severozápadně od Perpignanu. Protéká jím řeka Aude a prochází jím Canal du Midi. Původní opevněné město, středověká městská pevnost Carcassonne, vypínající se na pahorku na pravém břehu Aude, patří k nejzachovalejším středověkým pevnostním městům v celé Evropě a byla roku 1997 zařazena na seznam kulturních památek organizace UNESCO.


V 6. století př. n. l. se na malém návrší nad říčkou Aude usadili iberští Keltové. Jejich nadvláda neměla dlouhého trvání, protože již o tři století později se na tomto strategickém místě usadil jiný keltský kmen (fr. Les Volces-Tectosages) a založil zde galské oppidum. Toto oppidum bylo nazýváno později Římany Colonia Julia Carcaso.
Roku 122 dobyli tuto oblast Římané a opevnění někdejšího oppida vylepšili. Stěhování národů je přimělo k tomu, aby v úpravách pokračovali, ve 3. století okruh hradeb zesílili a přistavěli několik věží. Tak začalo vznikat hradební město Carcassonne. Do poloviny 5. století ovládali region Římané, poté padlo město do rukou západních Gótů, kteří ho měli v rukou až do roku 725 přesto, že se je Chlodvík I. pokoušel v roce 509 neúspěšně dobýt. V 8. století město obsadili Arabové, ale franský král Pipin Krátký je s pomocí západogótských kmenů roku 759 zapudil a Carcassonne se stalo franským lénem. Po smrti Karla Velikého se začalo s dělením Franské říše. Město připadlo rodu Trencavelů za jejichž vlády (1082–1209) dosáhlo nebývalého rozkvětu. Hrabě z Trencavelu nechal postavit na nejvyšším místě pahorku uprostřed hradního města opevněný zámek. Od zbytku opevnění byl oddělen suchým příkopem a chráněn pěti věžemi. Přístupu brání dvě padací mříže a okovaná brána, kterou musely kvůli znemožnění zrady obsluhovat alespoň dvě osoby.


V dobách tohoto nebývalého rozkvětu se v okolí rozšířilo katarské hnutí (Albigenští). Carcassonnský vikomt Raymond Roger Trencavel, (1185–1209) na svém panství tuto heresi trpěl a dokonce i ochraňoval. Avšak papež Inocenc III. rozhodl v roce 1208 o křížové výpravě proti albigenským a město začalo obléhat vojsko severofrancouzských rytířů pod vedením Simona IV. z Montfortu. Carcassonne, jehož opevnění bylo z velké části přes 1000 let staré, po 15 dnech padlo. Současně bylo dobyto sousední město Béziers, které rovněž patřilo k vlastnictví Raymonda Rogera Trencavela. Obyvatelstvo obou měst bylo kompletně zmasakrováno (20 000 obětí) a Simon z Montfortu kraj obdržel jako své léno. následujících letech se o Carcassonne často bojovalo, trencavelští se je neustále snažili získat zpátky. Následkem toho bylo hospodářství regionu silně poškozeno a období kulturního rozkvětu vzalo za své. Konečně roku 1240 připadlo s konečnou platností francouzskému králi, který nechal celé okolí srovnat se zemí. Tímto se stalo Carcassonne základním prvkem obranného systému Francie na jeho jižní hranici s Aragonem. Začleněním do oblasti královského vlivu se město začalo rychle rozvíjet a během následujících dvou století získalo svoji současnou podobu. Roku 1262 vznikl na levém břehu řeky nový městys – La Bastide Saint-Louis. Zde se naplno rozvíjelo hospodářství a obchod, kdežto staré město sloužilo jako královská pevnost. Pomalu chátrající zeď byla zesílena a zajištěna druhou vnější hradbou a město získalo pověst nedobytnosti. Eduard z Woodstocku, Černý princ město roku 1355 obléhal, ale protože si byl vědom nesmyslnosti svého počínání, nechal alespoň zapálit spodní město a s nepořízenou odtáhl. La Bastile však bylo okamžitě opraveno.


Konec pevnosti
Po pyrenejském míru roku 1659 byl k francouzské říši připojen Roussillon a Carcassonne jako hraniční město ztratilo na významu. S nástupem nových válečných technik už nemělo smysl do hradního města investovat, a tak se opevnění pomalu rozpadalo.
V 18. století z něj byla už jenom zchudlá čtvrť, které hrozilo stržení, zatímco takzvané spodní město se dále rozrůstalo. Teprve architekt Viollet-le-Duc se spolu se spisovatelem Prosperem Mériméeem postaral o rozsáhlou rekonstrukci a zachránil město i pro další generace obdivovatelů.

LA SALETTE


Zjevení Panny Marie v La Salettě patří mezi nejdůležitější mariánská zjevení. Dne 19. září 1846 se jedenáctiletému Maximovi Giraudovi a patnáctileté Mélanii Calvatové údajně zjevila Panna Marie, když vysoko ve francouzských Alpách pásli stádo krav. Za neustávajícího Mariina pláče prý sdělila Mélanii poselství, v němž lidstvo varuje před množstvím zla, jemuž nikdo neunikne. Nakonec však, podle jejího příslibu, dobro zvítězí. Po důkladném prošetření události biskup Mons. Philbert de Bruillard ve svém pastýřském listu vydaném 19. září 1851 prohlásil, že mariánské události v obci La Saletta byly pravdivé, a jsou tedy nepopiratelné


Maxim na statku Pierra Selma působil od 14. září 1846 jako dočasná náhrada za zdejšího nemocného pasáka krav. S Melánií se poprvé setkal o tři dny později (17. září) a již nazítří spolu hnali stádo na svah hory Planeau. Dalšího dne, tedy 19. září, šli znovu na stejné místo obklopeni čtyřmi kravami, kozou a psem. Nad vysoko položenými pastvinami se začalo z mraků prodírat slunce.
Kolem poledne děti přišly ke „studánce lidí“, kde se usadily. Přišli k nim i další mladí pasáčci, kteří se svým stádem byli o něco níže. Společně se najedli a poté se Maxim a Mélanie vydali k „malému prameni“. Poblíž něj si udělali malý dvojposchoďový domek z kamení, jehož druhému poschodí říkali „ráj,“ protože bylo okrášleno květinami nejrůznějšího druhu. Unavením ulehli hned vedle domečku a usnuli. Po probuzení šli hledat své krávy, ale když zjistili, že skot zůstal na stejném místě, kde jej ráno zanechali, otočila se Mélanie zpět a začala se vracet pro baťůžek, který si u pramene odložila. Nejednou však uviděla ohnivý kotouč, jak se objevil nad místem („rájem“), odkud před chvílí s Maximem odešla. Zavolala na Maxima, zda ho také vidí. Maxim přitakal a spolu se vrátili k „malému prameni“.

Kotouč prý rotoval, nakonec se zvětšil a otevřel. Uvnitř seděla krásná paní (do doby těsně po zjevení nevěděly děti o "faktu", že se jim zjevila Panna Marie, takže o ni zpočátku hovořily jako o "krásné paní") v poloze vzbuzující dojem velkého smutku. Měla totiž lokty položené na kolenou a tvář si zakrývala dlaněmi. Na sobě měla prosté šaty včetně zástěry spolu se šátkem položeným přes ramena a zauzlovaným na zádech (stejně tak se tehdy oblékaly i místní ženy). Oděv doplňoval výrazný věnec z růží položený na hlavě. Růžemi měla taktéž vyzdobené boty a okraje šátku. Jako diadém vypadalo světlo zářící nad jejím čelem.


V prvních okamžicích na výjev obě děti zareagovaly rozpačitě. Maxim se dokonce chtěl bránit svou pastýřskou holí a nabádal k tomu i Mélanii. Když na ně ale žena promluvila, jejich strach opadl. V první části rozhovoru paní hovořila k oběma dětem a varovala, že pokud budou lidé neustále urážet Boha, pak se bude kazit úroda a následkem toho nastane takový hlad, že děti budou umírat v náručích svým matek. Pokud se ale lidé obrátí k Bohu, promění se skály a kamení v  osivo a zasadí se do půdy a ony vzkvetou a vydají úrodu. Vyzvala je, aby tuto zprávu sdělily všem lidem. Následně každé z dětí vyslechlo osobní tajemství (resp. obsah slov slyšelo pouze to dítě, ke kterému paní mluvila).


Melánii bylo povoleno od Panny Marie zveřejnit poselství, které ji svěřila, až v roce 1858. Je v něm obsažena silná kritika tehdejší církevní i světské společnosti, varování před válkami, hladem, morem, nemocemi a příchodem antikristů. Nakonec však zvítězí dobro. Vše podrobně Melanie Calvatová uvedla ve své knize. V České republice byla tato kniha vydána pod názvem: „Zjevení přesvaté Panny na hoře Lasalettské, 19. září L. P. 1846.“
„  Melánie, co ti hodlám teď říci, nebude tajemstvím navždy: budeš je moci uveřejnit r. 1858. Kněží, sluhové mého Syna, kněží svým špatným životem, veškerou svou neuctivostí a svou bezbožností v slavení svatých tajemství, láskou k penězům, láskou k poctám a rozkošem, kněží se stali stokami nečistoty. Ano, kněží volají po pomstě, a pomsta je zavěšena nad jejich hlavami. Běda kněžím a osobám Bohu zasvěceným, které svým špatným životem křižují znovu mého Syna. Hříchy osob Bohu zasvěcených křičí k nebi a svolávají pomstu; a hle, kterak říká pomsta za jejich dveřmi, neboť nelze již nikoho nalézt, kdo by snažně prosil za milosrdenství a odpuštění pro národy; není již duší šlechetných; není již nikoho, kdo by byl hoden obětovati Beránka bez poskvrny Věčnému ve prospěch světa. Bůh hodlá uhodit způsobem bezpříkladným. Běda obyvatelům země! Bůh hodlá vyčerpat svůj hněv, a nikdo se nebude moci vyhnout tolika sjednoceným zlům. Hlavy, vůdcové lidu Božího, zanedbali modlitbu a pokání a démon zatemnil jejich inteligenci; stali se těmi bludnými hvězdami, jež starý ďábel strhne svým ohonem, aby je přivedl ve zkázu. Bůh dovolí tomu starému hadovi, aby vrhl rozbroj mezi panující ve všech společnostech a ve všech rodinách. Lidé budou trpět mukami fyzickými i mravními.  “ 


Následující události


Informace o mariánské události uskutečněné v La Salettě se vzápětí rozšířily. Věřící i nevěřící přicházeli na místo zjevení, kde z „malého pramene“, jenž byl převážnou část roku vyschlý, najednou vyvěrala voda (dodnes pramen ani na chvíli nevyschl). Došlo dokonce ke zřízení komise, která měla rozhodnout, zda děti vypovídají o všem pravdu. Dne 19. září 1851 zveřejnil místní biskup Mons. Philibert de Bruillard ve svém pastýřském listu informaci o pravosti těchto událostí a za necelý rok také inicioval zahájení stavby svatyně na místě zjevení. Dokončena byla roku 1865 a posvěcena roku 1879 (od té doby mohla užívat označení „bazilika“). Nejdříve se zde vytvořila řeholní komunita, jenž se později transformovala na misijní kongregaci papežského práva, užívající název Misionáři Matky Boží z La Saletty (v září roku 2004 měla po celém světě 926 členů). Obdobné, ale ženské společenství působí pod názvem Kongregace sester Misionářek Matky Boží z La Saletty.


Udělejte si čas jen sami pro sebe. Zamyslete se nad svým životem a příjímejte krásy
a pohostinnost tohoto světa ve společenství skvělých lidí, pohody, radosti, lásky, klidu a usmíření…

Důrazně upozorňujeme, že tento zájezd je koncipován jako duchovní zájezd katolických poutníků po poutních místech dle uvedeného programu včetně každodenních mší svatých, možnosti smíření a duchovní podpory otce Petra Martinky z farnosti Sv. Kateřiny Sinajské v Lidečku.


Kontaktní formulář

Máte nějaký dotaz? Neváhejte nás kontaktovat, vše vám vysvětlíme a pomůžeme